Šestý leden patřil dlouho očekávané besedě o životě s postižením, na kterou přijel autor stejnojmenné knihy a zakladatel stacionáře Mateřídouška v Chodově pan Pavel Bráborec. V sále ZUŠ Roberta Schumanna bylo velmi vlídno, navzdory šeřícímu se usmrkanému dni venku. Jak teplem a celkově přívětivým prostředím, tak rozrůstající se přátelskou společností. Přišli rodiče postižených dětí i pedagogové, kteří tyto děti učí a spolupracují s rodinami. Protože řádí virózy, účast bychom správně měli znásobit, neboť přítomní většinou zastupovali ještě další rodiče, které budou informovat.

Pavel Bráborec na besedě v Aši

Pan Bráborec vyprávěl o tom, jak těžké chvíle prožíval on i jeho manželka, když se jim narodil postižený syn. Jak bylo těžké od lékařů získat nějakou zprávu. Mnoho ze svých tehdejších zážitků zaznamenal ve své knize, z níž přečetl několik ukázek a doplnil vzpomínkami. Zároveň díky své mnohaleté praxi dokázal své zkušenosti zobecnit, vyhmátnout a vysvětlit podstatné prvky toho, co mají všichni rodiče společné. Jak zážitky na veřejnosti, s lékaři, tak v etapách postupného přijímání postiženého dítěte. Postižení není totiž nemoc ani duševní choroba. Je to stav. Dítě se může rozvíjet, ale ne „uzdravit“.

Vysvětlil přítomným principy fungování služby, kterou chce Klubík štěstí v Aši otevřít. Nepůjde o pouhé ohlídání a zabavení dětí, zatímco rodiče půjdou do práce. Služba bude s každým dítětem individuálně pracovat, podporovat je v osvojování různých prvků samostatnosti a sebepéče. Každý zvládnutý prvek následně ulehčí péči. Stacionář bude spolupracovat se speciální školou – a pan Bráborec hned uváděl konkrétní příklady ze své praxe. Věnoval se také dosavadním zkušenostem s rodinami, které se staraly o děti desítky let, někdy až do seniorského věku. Dříve totiž nebyly žádné terénní služby, které by jim pomáhaly. Současný systém je dnes ještě málo pružný v tom, jak rodiny během jejich péče podpořit a zajistit, chybějí informace – a také často jejich vůle situaci řešit, připravit se na možnou krizi.

Zmíněny byly případy, kdy nemocný rodič, většinou matka, přestane péči zvládat, když náhle onemocní – nedávno byla tato otázka probíraná v médiích. Stacionář je jednou ze služeb, které pomáhají lidem s mentálním postižením vést samostatný život s podporou například pečovatelské služby a sociálně terapeutické dílny. Pan Bráborec vyprávěl o „čerstvém sirotkovi“, který právě díky pobytům ve stacionáři zvládl přechod do samostatného života. Není v ústavu, žije dál v bytě po rodičích a s podporou služeb.

Rodičům se díky stacionáři tedy může hodně ulevit jak v běžném životě, tak od starostí, co bude s dítětem jednou, v budoucnosti. Protože pokud bude stacionář fungovat, podle dalších zjištěných potřeb se na něj navážou další služby – podobně, jako je tomu jinde. Padlo mnoho otázek a živou diskuzi příliš neovlivnil ani výpadek elektřiny.

Pan Jan Michlo přítomné seznámil s novinkami Klubíku štěstí a opětovně požádal o vyplnění dotazníku – i případnou pomoc ostatním, kteří váhají nebo vyčkávají, co bude dál. „Dotazníkové šetření potřebujeme vyhodnotit, abychom zjistili potřebnost a zájem o danou službu,“ doplnil pan Jan Michlo.

Téma v přítomných živě rezonovalo ještě po skončení besedy, diskutovali i cestou do města. Mnozí účastníci poprvé slyšeli zcela jiný pohled na svou situaci a postavení. Nemusejí se již cítit osamocení, odkázaní pouze sami na sebe. Mohou se podílet na vzniku služby, která jim i jejich dětem dokáže pomáhat a podpořit je v mnoha směrech.

Anna Šochová