Paní Annu Krokovou jsme oslovili díky jejímu příspěvku v jedné z ašských facebookových skupin, ve kterém napsala, že Aš jí připadá nadmíru rasistická. Příspěvek sklidil velký zájem Ašanů a rozvinula se pod ním dlouhá diskuze.

Mohla byste se nám představit?

Jmenuji se Anna Kroková, bydlím tady v Aši, ale jinak jsem vyrůstala od 6 let v dětském domově v Krásné Lípě, to je u Rumburka, na severu Čech. Pak se stalo, že jsem se rozešla s manželem, a teď mám přítele ze Slovenska. Jmenuje se Robert Šivák. Bydlí tady v Aši už asi pátý rok a pracuje v Technotoolu jako brusič. Já pracuji v cukrárně v Aši, ale když jsem sem přijela před dvěma lety, tak jsem si, tehdy v covidové době, našla práci v ILOSu. Jinak jsem původně vyučená dámská krejčová, pak jsem šla na nástavbu, mám i maturitu. Po škole jsem odjela do Anglie jako au pair. Mám tři děti.

Co Vás vedlo k přestěhování do Aše?

Seznámili jsme se s přítelem a on už tady bydlel, takže jsem se sem přestěhovala kvůli němu. Jinak jsem žila a pracovala v Poděbradech. Bydlela jsem tam 5 let a pracovala jsem v hotelu v lázních jako servírka.

V čem se liší soužití lidí ve městě v Aši a v Poděbradech, pokud to můžete porovnat?

Liší se hodně. Nikdy jsem neměla problém s nějakou diskriminací proto, že jsem tmavá. Jsem Romka. Ale nikdy mi nikdo nenadával ani jsem se nesetkala s tím, že bych nemohla najít práci nebo bydlení. Nikdy jsem se s tím nesetkala, až v Aši. Strašně mě to zamrzelo, a proto jsem napsala příspěvek do skupiny Město Aš lidem. Třikrát nám byl odmítnut pronájem kvůli tomu, že se přítel jmenuje Šivák. Tady v Aši jsou nějací Šivákovi, ale vlastně s ním nemají nic společného. Je to jenom shoda jmen. Ten člověk nikdy v životě nebyl na pracovním úřadě, celý život pracuje, chová se slušně, nepije, nekouří… Prostě je to úplně normální člověk, jako každý druhý.

Jak reagovali ti pronajímatelé?

Oni nám přislíbili bydlení, já jsem poslala ofocené občanky, a když zjistili, že přítel je Šivák, tak buď napsali zprávu, nebo mi zavolali, ať se nezlobím, ale že ne. Že kvůli tomu, že je Šivák, tak ne. Vyplynulo z toho to, že je to kvůli tomu, že jsme Romové. Jeden pán to napsal úplně naostro. Strašně mě to zamrzelo. Celý život člověk pracuje, chová se slušně, řádně si platíme nájem, odpady, všechno. Prostě žijeme úplně normálním životem. Nikde se nepotulujeme, nepostáváme u Prioru… Proto jsem napsala ten příspěvek.

Pocítili jste nějak diskriminaci v souvislosti s hledáním práce v Aši?

Ne, to ne, s tím jsem nikdy v životě neměla problémy, možná proto, že nejsem úplně „černá“ (smích), když to řeknu na rovinu. A vlastně ani můj přítel není úplně tmavý. Na první pohled by si někdo řek, tak vy asi nejste Romové. V ILOSu jsem pracovala rok a půl, ale tam jsem pak měla problémy s rukama, takže jsem hledala něco jiného. Pak jsem reagovala na inzerát paní Pospíšilové z cukrárny. Tam mě okamžitě přijala a úplně v pohodě. Jsem spokojená, teď tam budu třetí měsíc. V ILOSu jsem se měla taky dobře, tam to bylo fajn, lidi úplně skvělí. Ale zničila jsem si tam ruce a bylo tam málo peněz, tak jsem se dívala po něčem lepším.

Tento problém je velmi složitý, ale přesto – napadá Vás nějaká možnost řešení?

To já právě nevím. Po tom mém příspěvku strašně hodně lidí reagovalo i u nás v cukrárně. Třeba když si přišli pro dortíky a viděli mě tam, tak říkali, že jsem to hezky napsala a ať si z toho nic nedělám. Takže to bylo moc příjemné, říkala jsem si, že všichni lidi nejsou stejní.

Takže to vyvovalalo větší vlnu solidarity s Vámi?

Ano, hodně lidí mi nabízelo i pronájem, měla jsem hodně zpráv na Messengeru. Jeden pán nám teď přislíbil pronájem 1+1 v Neumannově ulici. My máme v pronájmu krásný velký byt, ale platíme za něj nehorázné peníze. Tak jsme si chtěli sehnat něco menšího. Předtím jsme neměli problém najít bydlení. Teď se chceme po pěti letech přestěhovat. Akorát dřívější pronajímatelé nebyli z Aše, byl to pán z Chebu a teď z Prahy, ti s Romy neměli problém.

Co se Vám na Ašsku líbí?

Mně se tady strašně líbí. Nemohla jsem si tady dlouho zvyknout, protože Poděbrady jsou přece jenom krásný lázeňský město, a pak když člověk přijede sem do Aše… Byla jsem z toho celá špatná a strašně dlouho jsem si zvykala.

Z čeho přesně jste byla špatná?

Pro mě to bylo to, že jsme bydleli u Goetheho, a když jsme šli třeba do Billy nebo do Penny, tak tam postávalo plno těch lidí… Každý pokřikoval… Teď už si toho nevšímám, už jsem si na to zvykla. Ale zezačátku jsem z toho byla špatná. V Poděbradech se každý ke každému chová slušně, na ulicích je čisto… Časem jsem si na to zvykla. Pak jsem si našla práci, teď už tady mám spoustu přátel, takže je to fajn. Líbí se mi i příroda, chodíme na rozhlednu, když máme volno, plavat do bazénu. Člověk potkává známé lidi cestou na nákup, na procházce. Tak to je takové hezké. Už se tady necítím cizí.

Co naopak považujete za největší problém Ašska?

Bydlíme na Hlavní ulici, nad cukrárnou v paneláku a naproti je bar. Člověk se nemůže vyspat, protože to je opravdu rachot. Je to bar v Pattonu a je to katastrofa. To je velký problém. U Goetheho to bylo podobné, tam je zase Albo. A hlavně když jde člověk do města, nepřizpůsobiví na vás pokřikují… No, a na poště, kam chodíme s tržbou, to je taky často ostuda. Nepřizpůsobiví nadávají paním za přepážkami. Každou středu a pondělí musíme odnést tržbu na poštu, je to velká zodpovědnost. Nespolehlivému člověku by nikdo takovouhle práci nedal, musím se starat o kasu a podobné věci. Člověk se za tyhle problémové lidi stydí. Já tyhle lidi neznám, vůbec se s nimi nestýkáme, neznáme je. Snažíme se nevšímat si jich. Chodíme do práce, z práce domů, uvaříme si, poklidíme, a tak pořád dokola.

Je velký problém, že centrum města téměř přestalo žít. Většina lidí se tam bojí, nebo se jim tam nechce, protože je tamní situace s nepřizpůsobivými odrazuje.

Mě to taky odrazuje. Pokud můžu, chodím do města s přítelem.

Poslední otázka našich rozhovorů: Co si přejete aby se vám na Ašsku splnilo?

Já bych si asi přála, aby se člověk mohl jít projít, úplně normálně do města, a nemusel být ve stresu. Abych si mohla sednout na lavičku, aniž by na mě někdo pokřikoval. Jinak je tu všechno v pohodě. Práce se mi líbí, lidi jsou příjemní, tak co si víc člověk může přát.

Budu vám držet palce, aby se Vaše přání splnilo. Aby se v našem městě žilo líp a líp.

By Michaela Kolouchová

redaktorka, učitelka jazyků, laktační poradkyně vsrdci.cz, autorka knih pro děti