Bohuslav Karban (64 let), výrazná a téměř renesanční osobnost, kterou není na Ašsku třeba příliš představovat, nám poskytl zajímavý rozhovor nejen o unikátních modelech, které můžete až do 26. února obdivovat na společné výstavě ašských modelářů v budově muzea na „Zámečku“ v Mikulášské ulici.

Bohuslav Karban ve své pracovně

 Co pro vás znamená modelářství?

Celoživotní hobby. Modely stavím zhruba od osmi let, začal jsem s papírovými modely z „ábíčka“ a různých časopisů, až jsem se potom propracoval k modelům trochu složitějším. Je to můj největší koníček.

Jak dlouho se modelářství věnujete a co Vás k němu přivedlo?

Modely z časopisu ABC a šikovný táta, truhlář. Zručnost jsem zdědil po otci, když jsem byl malý, tak neexistovaly žádné kroužky, všechno jsem si musel projít sám metodou omylů, pokusů a zase omylů.

Jste součástí nějakého modelářského klubu?

Ano, v Plzni máme klub, který se jmenuje Navy studio Plzeň.

Kolik času Vám tento koníček zhruba zabere?

Všechno záleží na tom, pro jaký model se rozhodnete, některé jsou časově náročnější. Co se týká modelů v lahvích a v dalších skleněných obalech, zhruba 200 až 300 hodin jeden model.

Takže to pak v reálu znamená, že jeden model tvoříte jak dlouho?

Většinou měsíc, dva, tři. Záleží, jak si člověk udělá čas. Často na to náladu vůbec nemám, někdy naopak dělám třeba 16 hodin v kuse, pak zase dva týdny nic. To záleží na náladě. Někdy vás to vyloženě tak baví, že s tím ráno vstanete a večer usínáte.

Vyrábíte všechny modely sám, nebo s někým spolupracuje?

Všechno dělám sám. Ovšem jak jezdím na různé soutěže, mistrovství republiky, mistrovství Evropy, mistrovství světa, tak se setkávám s modeláři vlastně z celé Evropy i ze světa. Takže výměna informací, ta je zásadní. Jaké se používají materiály, jaké jsou trendy, kdo jak postupuje…  Jak se barví plachty, někdo je barví v čaji, někdo v octu. Obvykle si hezky popovídáme, není tam žádná rivalita. Když se budeme bavit o modelech v lahvích, vyrábím si i nástroje. Potřebujete pinzety a různá „udělátka“, dráty. Používám například svářecí dráty, tvrdé dráty, mosazné, které si přehýbáte tak, jak potřebujete.

Kolik modelů jste v životě zhruba postavil?

Spočítané to nemám, ale asi okolo stovky. Specializuji se na lodě, hlavně plachetnice. Pacifista nejsem, ale mám rád lodě, které nepotápí druhé lodě. Válečné lodě mě nezaujaly.

Z čeho se Vaše modely vlastně vyrábí?

Plovoucí modely jsou z laminátu, třeba parník, který máme na výstavě. Používá se samozřejmě dřevo, dýhy, plastové desky. Pokud se podíváte na modely budov, které jsou v hasičárně, ty jsou také z plastu. Modely lepím vteřinovým lepidlem. Co se týká lodí v lahvích, to je většinou balzové dřevo, dýhy, hlavně bambus, protože je ohebný a pevný. Plachty jsou z papíru, používám nitě… takový běžně dostupný materiál.

Jaký máte postup výroby modelů?

Každá soutěžní loď musela existovat v minulosti nebo musí doposud plout. To znamená, že musíte sehnat veškeré podklady k dané plachetnici a pak se rozhodnete, v jakém bude model měřítku. Celé si to překreslíte, i když dneska to překreslování není problém, protože na počítači vše zmenšíte, zvětšíte. Uděláte si plány, připravíte si materiál a stavíte.Jsou různé způsoby, jak modely stavět. Já používám takový způsob, kdy loď celou nejprve postavím venku, pak ji rozeberu a stavím ji krok za krokem v lahvi, baňce nebo žárovce. Takhle to moc modelářů nedělá, na světě jsme možná jen čtyři nebo pět, kteří to takto děláme.

Která fáze výroby modelu je nejvíce pracná, co trvá nejdelší dobu?

Kupodivu nejkratší dobu trvá postavit model uvnitř. Samotná příprava je nejdelší. Udělat loď přesně tak, aby odpovídala měřítku, aby barvy plachet odpovídaly té době. Chce to představební přípravu pořádně dotáhnout. Dnes na internetu seženete všechno možné, fotografie, plány, kolikrát když dělám loď, která dodneška někde pluje, zkontaktuju i majitele, který mi může poskytnout nejvíc informací. Třeba mi nafotí různé detaily, aby pak rozhodčí na soutěžích měli co nejméně námitek.

Model plachetnice La Grace

Jaké jsou vaše největší úspěchy v modelářství? Jaká jsou kritéria hodnocení na výstavách?

Největšími úspěchy jsou mé účasti na mistrovstvích světa, byl jsem asi na čtyřech a vždy jsem skončil třetí. Hodnocení záleží na rozhodčích, protože někdy použijete materiál, který se někomu nelíbí. Občas používám na některé detaily plast a když to rozhodčí pozná, řekne, že se mu to nelíbí, že by to mělo být třeba ze dřeva. Přijde k vám jiný rozhodčí a řekne, že je to dobrý nápad, že plast používá na svých modelech taky. Takže jeden vám body dá dolů, druhý zase nahoru… Nejlepší kritéria jsou děti.  Na mistrovství ČR většinou děláme líbí/nelíbí a cenu dětského diváka. Když děti vyhodnotí, že se jim to líbí, tak to je pro mě nejvíc. Ke každému modelu musíte rozhodčím ukázat kompletní dokumentaci, musíte doložit, jak jste model stavěl, včetně fotografií.

Jak často se konají různá mistrovství?

Mistrovství republiky se koná každý rok, mistrovství Evropy každé dva roky, stejně jako mistrovství světa. Ne na všechny jezdíme, protože je to docela drahá záležitost. Většinou se mistrovství světa konají v Evropě. Ale jsou to deseti až čtrnáctidenní záležitosti a pobyt je docela drahý, takže si rozmyslíte, zda vůbec pojedete. Ale nemusíte tam být fyzicky, model vám tam může vzít třeba jiný modelář, což také v rámci úspor využívám.

Jedním z Vašich nejúspěšnějších modelů je plachetnice La Grace. S reálnou lodí tohoto jména jste ale prožil zajímavý příběh. Mohl byste nám jej přiblížit?

Každých 5 let se koná SAIL Amsterodam, což je opravdu velká událost. Holandská královská rodina pozve lodě a posádky největších plachetnic na světě. Jde hlavně o lodě vysokých námořních škol, stovky nádherných plachetnic z celého světa. My jsme se tam vydali v roce 2015 na české lodi La Grace, což je jediná naše velká námořní loď. Je to školní plachetnice, ale lze s ní jet třeba i na dovolenou. Nalodili jsme se jako kadeti, sice jedete na dovolenou, ale na té lodi musíte pracovat. Vyplouvalo se z Bremenhaven, kde jsme měli dva dny výcviku – musíte se naučit lézt po stěžních, po lanech, po ráhnech a musíte se naučit pracovat s plachtami, abyste mohli plout. Vypluli jsme 25. srpna, každý předpokládal, že bude hezky. Ale nebylo hezky, bylo sedm stupňů, pršelo, byla bouřka a vysoké vlny. V takovém počasí jsme se vydali na plavbu Severním mořem do Amsterdamu. Obrovská vlna se nám prohnala lodí a vyplavila všechny kajuty. Všechno jsme měli mokré, spacáky, úplně všechno, už první den na moři. Když máte službu na kormidle, musíte kormidlovat nebo musíte i v tomto počasí vylézt do těch lan, je to náročné. Voda se nám bohužel dostala i do strojovny, do motoru, do filtrů… přestala jít elektrika, navigace, na všechnu chytrou techniku musel člověk zapomenout. Kapitán dokonce zvažoval, že loď „posadí“ mezi Severofrískými ostrovy, tak kritická ta situace byla. Hodně naší posádce pomohla přítomnost pěti ruských inženýrů, kteří měli zkušenosti s plavbou na staroslovanské veslici. Nakonec se nám povedlo se z tohoto marastu dostat a dokončili jsme plavbu zdárně, ale nedovedete si představit tu hrůzu. Vše mokré, vyvrácené, ze záchodu vám vše teče po palubě, všem je špatně z mořské nemoci… hrůza. Opravdu jsme si sáhli úplně na dno. Takže platí, jak se říká: dříve na dřevěných lodích pluli železní muži a dneska na železných lodích plují dřevění muži. Ale rozhodně to stálo za to, v Amsterdamu jsme zažili krásné přivítání, nádhera.

Na čem v současné době pracujete, co se modelářství týče?

Dva roky jsem nedělal nic, protože jsme vyhořeli a museli jsme rekonstruovat celý dům. Teď stavím pro jedno holandské muzeum zámeček ve městečku Aachen a mám v plánu opravit jednu starou plachetnici kamarádovi. Jinak tvoření je spontánní záležitost, často ale uvažuji o tom, co by se mohlo líbit v zemi konkrétního mistrovství.

Jaké je Vaše povolání?

Dříve jsem byl námořník, plavil jsem se devět a půl roku. Lodě, to bylo nádherné zaměstnání, splněný klukovský sen. Pracoval jsem u Československé plavby dunajské, v závodu říční a námořní dopravy. Plavili jsme se po Středozemním moři a potom hlavně po Dunaji. Nyní už třicet let pracuji u cizinecké policie jako národní expert na odhalování neregulérních dokladů, takže padělky všeho možného. A díky tomu jezdím do ciziny vypomáhat v Evropské unii, na řecké ostrovy, do Itálie, Španělska.  Školím úředníky i v zahraničí, na letištích a ambasádách, teď poletím na tři měsíce do Indie.

Jaké máte další koníčky a jak postupně přibývaly? Víme, že míváte různé přednášky v muzeu na nejrůznější témata.

Rád cestuju. Mám rád Aš a Ašsko, takže se zajímám o historii Aše.  V posledních dvaceti letech jsem se hodně zajímal o horizontální vodní štoly, což je ašský fenomén. Takovéhle vodní štoly nikde jinde nenajdete. Najdete je v Iráku, v Íránu, někde v Africe, ale v Evropě jen na Ašsku a v okolí Selbu. Štol je na Ašsku okolo stovky, často jsou zasypané, zahrnuté, nevíme přesně, kde se nachází. Spousta jich byla i v hraničním pásmu a při bourání obcí se zahrnuly. Je tu zhruba dvacet pěkných štol, které se dají navštívit. Další koníček související s prací jsou bankovky, jsem expertem České národní banky, je nás asi třicet v republice. Mám vzory asi z šedesáti zemí světa.

Poslední otázka, kterou pokládáme při všech rozhovorech. Co byste si přál, aby se vám na Ašsku splnilo?

Ono by toho bylo určitě hodně, samozřejmě. Aby děcka víc chodila ven, je tu všude nádherná příroda. Aby děti víc sportovaly a jezdily na kole a dělaly modely, jakékoliv, ať už auta nebo letadla. Aby je bavilo něco jiného, než jen koukat do mobilů a počítačů. A možná abychom tady měli pořádné náměstí, to by se mi líbilo.

Mohl byste čtenáře pozvat na právě probíhající výstavu v ašském muzeu, kde vystavujete spolu s dalšími místními modeláři?

Rád bych na výstavu pozval všechny Ašáky. Doufám, že výstava přiláká hlavně školy a namotivuje děti k tomu začít také tvořit, že je to může inspirovat. I kdyby to byl jeden ze sta, tak je to velký úspěch.

Moc děkujeme za příjemný rozhovor a přejeme mnoho nejen modelářských úspěchů.

By Michaela Kolouchová

šéfredaktorka, učitelka jazyků, laktační poradkyně vsrdci.cz, autorka knih pro děti