Druhý román z plánované trilogie pokřtila v pátek 16. června ve svém vernéřovském bistru Fichtl místní autorka prózy Klára Teršová.

Vlevo Miloš Urban, vpravo Klára Teršová

Kmotrem knihy se stal spisovatel Miloš Urban, pocházející rovněž z našeho regionu, z Karlových Varů. Kniha, kterou opět vydalo nakladatelství Argo, volně navazuje na autorčinu prvotinu Bílý pramen, za který nedávno získala Cenu Miroslava Ivanova v kategorii historický román. Klára Teršová mi prozradila, o čem nová kniha je, co ji inspiruje a jak je náročné skloubit rodinu, psaní a další aktivity.

Co Tě vedlo k napsání knihy, navazující na Tvou prvotinu Bílý pramen? Zamýšlela jsi vytvořit trilogii už na začátku?

Ano, trilogii jsem měla v hlavě od začátku. Ta traumatická období pro Aš vidím právě tři – válka a odsun německého obyvatelstva, potom komunismus, v knize Až ke křížku se věnuji 70. létům, a nakonec současnost. Jde o takovou často osobní zpověď o tom, proč je naše město takové, jaké je. A často zmiňuji, že lidé bývají předobrazem svého města, takže mě to někdy dost trápí. Jaký je a bude osud Aše… Je potřeba se s tím nějak poprat, souvisí to s našimi životy víc, než si možná myslíme. Vyrůstají tady naše děti a my tu stárneme. Žijeme… Proto se z toho vypisuji na stránkách svých knih. Ostatně všeobecně je psaní taková moje terapie.

Jak moc vycházíš při psaní ze svých zkušeností a zážitků a jak moc je to fikce? Inspirují tě lidé kolem Tebe tak, že bys na základě konkrétních osob dala vzniknout postavám?

To je otázka, kterou dostává asi každý autor. Čtenáři možná hledají v psaní nějakou senzaci, pátrají po tom, nakolik je příběh pravdivý a nakolik vymyšlený. Podle mě je to takhle – není kniha, která by byla s ohledem na autora naprosto autentická, anebo naopak od autora naprosto oddělená. Je to mix. Skutečnost si nutně musím upravovat, stylizovat, některé události převyprávím tak, jak jsem je viděla já, ačkoli druhá straně je mohla vidět úplně jinak. Jindy se přistihnu, že pasáž, o které jsem se domnívala, že je vymyšlená, o mně hodně vypovídá. A pak pracuji s fantazií, to je na psaní asi nejhezčí, když mě postihne proud myšlenek a já je rovnou házím „na papír“, a přitom nejsou vůbec reálné. Přesto musím dodat, že hlavní postava knihy Až ke křížku je inspirována mojí babičkou.

Pohled do publika

Obrázek 2 z 4

Kdy jsi vlastně začala psát? A co Tě přimělo k tomu, vydávat své knihy právě pod nakladatelstvím Argo?

Je to dlouhá cesta. První knihu jsem začala psát před zhruba čtyřmi lety. Tu mi nikdo nevydal, nicméně to byl dobrý trénink. Tehdy jsem oslovila skoro všechna renomovaná nakladatelství. Pak přišel Bílý pramen a nakladatelství Argo rukopis přijalo skoro hned. To jsem měla velké štěstí, protože jsem neměla na nakladatele žádný přímý kontakt, poslala jsem rukopis na takový ten obecný mail, který mají uvedený na webu. Říkala jsem si, že si knihu nechci vydat sama, že potvrzením toho, zda je nebo není dobrá, je právě nakladatelství, nebo spíš zkušený redaktor, který si ji přečte. S Argem se to nakonec hodně potkalo. Od první chvíle, kdy jsem tam přišla, jsem se cítila dobře, jako doma. Argo má skvělé jméno, poskytuje svým autorům zázemí i přátelský vztah. Pro mě to je dneska součástí cesty, myslím si, že se Argo o svoje autory stará v dobrém i ve zlém, je to založené na nějaké férovosti. Oni do mě vložili důvěru a já mám možnost se autorsky posouvat.

Kde nacházíš inspiraci pro svou tvorbu? Vím, že jsi maminka dvou malých dětí, radní města Aše, provozuješ vlastní kavárnu… Kde bereš na psaní románů čas a klid?

Trochu mě štve, že jsem v poslední době neměla na psaní tolik času. Psala jsem do Listů Ašska, ale svému třetímu románu jsem se nevěnovala. To teď hodlám napravit, o prázdninách si sednu a budu psát. Jsem spíš takový „technický“ autor, nejdřív si všechno rozmyslím, pak píšu, pak upravuju, až to dotáhnu k nějaké dokonalosti (v mých očích). Jsem schopná psát i v relativním ruchu, když jsou okolo mě děti. Píšu docela rychle na počítači. Je den, kdy napíšu deset stránek. Ale taky den, kdy napíšu jednu. Co se týká bistra, fungujeme už třetí sezónu a ten režim se zajel. Pomáhá mi rodina, moje kolegyně. Stále vybírám a nakupuji suroviny, stále vymýšlím recepty a koncept. To všechno dohromady vnímám jako součást umělecké tvorby, cukrařina je také trochu umění. Jsem zkrátka na volné noze, samotné psaní mě neživí. A pak politika, abych byla upřímná… netušila jsem, kolik emocí ve mně může probudit. V radě jsme dvě politickým založením velmi rozdílná uskupení a nutně vznikají třecí plochy. Nemyslím si ale, že je to špatně. Možná je to cesta, jak Aš posunout. Zdá se mi, že v zastupitelstvu se konečně začalo víc mluvit, debatovat. Je potřeba si takzvaně občas roztrhat občanky a přitom dojít k nějakému konsensu. Pro občana je to určitě výhodnější, než hloupé papouškování. Zkrátka, stojí mě to všechno hodně času, ale vždycky to nějak poskládám tak, abych se věnovala dětem a aby moje práce dávala smysl.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho inspirace do další tvorby.

Foto ke článku: Dagmar Kinkalová Paťhová

By Michaela Kolouchová

redaktorka, učitelka jazyků, laktační poradkyně vsrdci.cz, autorka knih pro děti