Malířka Petra Blaženková

Ve čtvrtek 11. ledna proběhla v ašském muzeu v Mikulášské ulici vernisáž výstavy Malovaný Újezd. Vystaveny jsou zde obrazy 46 domů, které stály v zaniklé obci Újezd, německy Mähring. Po vysídlení původního německého obyvatelstva zůstala obec opuštěná, domy byly v roce 1953 srovnány se zemí. Autorka Petra Blaženková je podle dochovaných dobových fotografií namalovala akrylovými a olejovými barvami. To zvládla během pouhého jednoho roku, neboť chtěla splnit slib, který dala svému zesnulému tatínkovi Pavlovi Matalovi.

Vernisáž se těšila nebývalému zájmu veřejnosti, návštěvníci zcela zaplnili foyer muzea na zámečku. Po zahájení výstavy ředitelkou muzea Andreou Kuzma pronesl úvodní slovo starosta Krásné Luboš Pokorný. Zmínil v něm pohnutou historii Újezdu a kroky, kterými obec Krásná původní zaniklou obec na svém katastrálním území připomíná současnosti. Jde například o obnovení památníku obětem první a druhé světové války, zřízení naučné stezky nebo úpravy hřbitova. Uvedl také, že obec Krásná vydala pro letošní rok kalendář právě s obrazy Újezdu Petry Blaženkové.

Zaplněné atrium muzea

Následoval dojemný projev Horsta Adlera, předsedy spolku Heimatverband des Kreises Asch e.V. Pan Adler, rodák z Dolních Pasek, v něm formuloval své velké přání –⁠ aby se hranice mezi Čechy a Němci do budoucna už jen tenčily. Přítomní byli také němečtí rodáci z Ašska, Richard Heinrich a Siegfriedu Hösch, který pochází ze Štítar.

O hudební doprovod se se svým saxofonem postarala Linda Walchetsederová. Výstavu bude možno shlédnout do 24. února.

Malířka a ašská patriotka Petra Blaženková mě svou výstavou provedla a vysvětlila, že má k Újezdu velmi osobní pouto. Při milém povídání došlo i na to, co se jí na Ašsku líbí a co už méně. Pro zajímavost –⁠ mezi její nejoblíbenější obrazy, ke kterým má zvláštní vztah, patří mlýn a škola.

Jak jste se vlastně dostala k malování? Byl to Váš koníček již od mládí?

K malování jsem se dostala v době, kdy u nás probíhal covid. V mládí jsem kreslila spíš jen princezny a kytičky a takové ty holčičí malůvky. Je pravdou, že jsem stála u okna a zkoušela malovat sousedův dům, ale tenkrát mi to přišlo takové nezáživné.

Takže v době covidu jsem začala malovat dětské obrázky, např. pro děti do zubařské ordinace, pro kamarádky a známé. Blížily se Vánoce a já chtěla udělat radost tátovi, a tak jsem přemýšlela, že bych mu nakreslila rozhlednu. Ale byla to tragédie, dnes když ten obrázek vidím, tak se musím smát.

Maluji tužkou, pastelkami, mikrofixy, temperovými barvami, akrylovými barvami a olejem.

Jaké motivy nejraději malujete? Vyvíjela se nějak témata Vaší tvorby?

Nejraději maluji naši Aš a okolí, jak podle historických fotografií, tak i tu současnou. Táta za celý svůj život nashromáždil mnoho věcí, fotek, materiálů a knih, takže mám z čeho čerpat. Rostli jsme s bratrem celý život mezi mincemi a medailemi a historie Ašska nás provázela díky tátovi od mládí.

Moje témata jsou jasná: domy, domy, domy, krajiny, postavičky. Jsem takový romantický krajinář. Portréty mi moc nejdou a vlastně mě ani moc nebaví. Ale třeba se to změní, člověk se pořád vyvíjí a učí novým věcem. Malování je pro mě poslání

Jedná se o Vaši první výstavu v ašském muzeu?

Ano, je to má první výstava v muzeu, ale vůbec první výstava byla v ZUŠ Roberta Schumanna na jaře v roce 2022. Vystavovala jsem společně s paní Fidlerovou.

Výstava má název Malovaný Újezd. Proč zrovna on? Čím Vás tato zaniklá obec uchvátila? Jaký k ní máte vztah?

Proč Malovaný Újezd? Za prvé to byl slib mému otci, za druhé protože to je krásná krajina, zmizelá vesnice, která si zasloužila obnovit alespoň na plátně.

Chtěla jsem zrekonstruovat naši nejzápadnější část Ašska, vlastně celé naší země. Dát jí znovu život v podobě mých maleb a vytvořit něco pro budoucí generace.

Dobrých třicet let tam chodím a čerpám pozitivní energii z toho místa. Poprvé mě tam vzal také taťka a ukázal mi zbytky hřbitova, když byly ještě zarostlé stromovými nálety. Málokdo věděl, že tam je schovaný hřbitov.

Znám tam každý kámen jak se říká, zbožňuju to tam a představuji si život, který tam byl.

Pavel Matala, Horst Adler, Petra Blaženková a Miluše Glave Flašková

Můj vztah k Aši – jednou větou jsem Ašák celým srdcem. Když milovat, tak milovat celou duší, celým srdcem, jen nic polovičatého. Byla doba, že jsem se tady chtěla na vše takzvaně vyprdnout a začít někde jinde, ale nejde to, je to prostě můj domov.

Jak byste popsala svůj vztah k Aši a Ašsku? Co považujete za největší klady a naopak zápory našeho regionu? Jak si představujete jeho budoucnost?

Klady jsou nádherná příroda, lidi, které znám celý život, můj domov.

Zápory – vadí mi, že se Aš dělí na lidi, kteří se snaží pro město něco udělat a druhá část lidí, kterým je vysloveně jedno, jak se ve městě chovají, ačkoliv tady také žijí a je to jejich město. Jsou to lidi čuňátka a je jim jedno, jak to kolem nich vypadá.

Dále mi vadí rádoby hádky Ašáků na sociálních sítí, žabomyší války, místo aby drželi pospolu.

V Aši jsou horší pracovní příležitosti, chtělo by to více lékařů. Dříve tomu tak nebylo a Aš byla reprezentativní město, co se týče služeb pro lidi. Proto bychom se měli snažit všichni, aby se nám tu žilo líp, je to naše město. Každý, kdo by mohl nějak přispět k lepšímu žití tady, je vítán.

Protože budoucnost máme ve svých rukou, máme povinnost zlepšovat vše kvůli naší budoucí generaci a ukázat našim dětem, aby i ony šly v našich stopách a něco budovaly pro blaho svého města.

Jaké jsou Vaše další zájmy kromě malování?

Vedu kroužek malování s dětmi. Tímto děkuju děvčatům ze Sluníčka za příležitost. Dále Ašské trhy a práce s dětmi na nich. Chtěla bych poděkovat panu Rudolfovi za příležitost.

Do budoucna chystám nový projekt –⁠ potulné maňáskové divadlo. Pokusím se vytvořit novou Ašskou tradici. A když mám čas, jsou to knihy, procházky nebo houbaření.

By Michaela Kolouchová

redaktorka, učitelka jazyků, laktační poradkyně vsrdci.cz, autorka knih pro děti