Klubík štěstí, v posledních měsících stále častěji skloňované téma na celém Ašsku. Sešli jsme se s panem Janem Michlem, jedním z jeho zakladatelů, aby nám klubík představil a vysvětlil, o co jde.
Co Klubík štěstí Aš vlastně je? Jak vznikl a jaké má ambice?
Náš klubík vznikl na základě nás, rodičů, kteří máme hendikepované děti. My jsme o tomhle s manželkou přemýšleli už před x lety, zhruba před šesti, já jsem dokonce v některých organizacích a sdruženích byl, sledoval jsem jejich vývoj. Myslím si, že teď přišel ten správný čas už začít něco dělat i u nás v Aši. Zdá se mi, že tito rodiče a děti jsou někde odsunutí nebo nejsou v povědomí lidí, takže jsme si řekli, že založíme náš klubík. My jsme se s rodiči scházeli už dávno, několik let, chodili jsme spolu na vycházky. S manželkou jsme se rozhodli to udělat nějakou oficiální cestou a pak se to vyvíjelo dál, lidi se k nám začali připojovat. Pak jsme začali přemýšlet, jak lidem víc pomoct. Ve chvíli, kdy potřebujete nějakou podporu od města nebo od kraje, musíte dát o sobě vědět. Takže takhle jsme začali.
Na co potřebujete zmiňovanou podporu?
Podporu potřebujeme hlavně pro založení denního stacionáře, který bychom tu chtěli. Hlavně aby se o nás vědělo, aby lidi využívali naše služby.
Potřební lidé se k Vám hlásí sami, nebo jak to funguje?
Skoro denně nás kontaktují nějaké organizace. Jsem překvapený z toho, jak se tu řeší zdravotní sestry. Zrovna včera mi volala jedna zdravotní sestřička, že kdybychom potřebovali, tak mezi nás okamžitě přijde ve chvíli, kdy otevřeme denní stacionář, že u nás bude ráda pracovat.
Co si mají čtenáři představit pod pojmem denní stacionář?
Denní stacionář je vlastně centrum denních služeb, které pečujícím osobám poskytne na pár hodin denně péči o jejich děti s hendikepem. Jak často a kolik hodin, to je opravdu individuální, záleží na domluvě s rodiči a musí to zcela vyhovovat i dítěti. Stacionář by měl dětem nahradit domácí prostředí, měly by se tam cítit dobře, být tam rády a zároveň se vždy něco nového naučit a těšit se na další setkání. Pečující rodiče si tak mohou v klidu čas využít podle svých potřeb, ať už formou odpočinku nebo možnosti docházky do zaměstnání.
Jak funguje takový denní stacionář prakticky?
Během doby, co dítě pobývá ve stacionáři, s ním probíhají různé aktivity. Moje myšlenka je teď taková, že bychom tam mohli mít speciální pedagogy, kteří by tam děti učili. Za mě je škoda ty děti pořád vozit do speciální školy, rodiče tam dítě přivezou třeba do rehabilitační třídy a pak si pro něj přijedou už ve 12 hodin. A zase jsme tam, kde jsme byli. Je potřeba, aby stacionář měl otevírací dobu takovou, aby rodiče hendikepovaných dětí zvládali chodit do práce a mohli si sami vyřídit například různé věci na úřadech. S těmi dětmi, z vlastních zkušeností, tohle zařídit není vůbec jednoduché.
Jaká je oficiální cesta ke vzniku stacionáře?
Zřizovat stacionář budeme zřejmě my, musíme se zapsat jako zapsaný ústav a financovat by to měl kraj z dotací. Měli bychom mít podporu od města.
Dále bychom chtěli zřídit i stacionář pro seniory nebo pro dospělé, protože jsme v situaci, kdy je to hodně podobné. Senioři nechtějí do „důchoďáku“, ani jejich děti je tam nechtějí dávat, ale je potom problém péči o ně kombinovat s prací. Byl by to stejný model, ráno by mohli seniora přivézt do stacionáře a večer si ho vyzvednout. Chtěli bychom dělat i společný program dětí se seniory, viděl jsem to v Příbrami, funguje to báječně. Dítko si sedlo k babičce a kreslily si spolu. Zřejmě by to propojení fungovalo pouze nějakou dobu z denního programu, ale nějak takhle bych to viděl.
Dál jsme přemýšleli i o tom, že by se mohly zřídit nějaké byty, protože ty děti rostou a nebudou chtít pořád bydlet s rodiči. Třeba tělesně postižení, kteří by zvládli být samostatní nebo s dohledem, by mohli mít vlastní bydlení. Tyto postižené bychom rádi zapojili i do vlastního chodu stacionáře. Bylo by to takové hezké kolečko.
Máte už nějakou představu ohledně prostor?
To teď řešíme, půjdeme se podívat do budovy bývalého dětského domova v Neumannově ulici.
Co se týče vedení města, pomáhá Vám nějak?
Město se k tomu teď staví velice dobře. Mluvil jsem s panem starostou, od kterého, myslím, podporu máme. Je tomuhle projektu nakloněn, paní Glave Flašková také. Pan Cibulka z odboru sociálních věcí nás hodně podporuje. Všichni nám drží palce, jdou nám naproti. Ve výsledku to ale stejně bude na nás. Ty služby tady nikde v okolí nejsou a neumím si představit, že by si rodiče měli vozit svoje děti do denního stacionáře třeba do Lubů. Všechno je to daleko a kapacita by nestačila.
Dále bychom chtěli vybudovat chráněnou dílnu. Myslím si, že by se dalo využít lidí, kteří jsou schopní něco dělat, třeba i pro město. Dovedu si je představit například jako obsluhu bezpečnostních kamer. Je potřeba tyhle lidi začlenit do práce, protože jinak se cítí mimo společnost, nepotřební a chybí jim motivace k čemukoliv. Tyhle lidi je potřeba vytáhnout, musíme s nimi pracovat hned od počátku.
Využíváte nějak i psychologickou pomoc?
Máme to v plánu, máme v plánu spoustu věcí. Včera mi volal pan Bráborec, který je zakladatelem dvou stacionářů v Chodově a v Sokolově. Je to absolutní špička v téhle oblasti. Navrhoval, že bychom mohli udělat diskuzi s dětmi a s rodiči, že rád přijede a popovídáme si tady. Dokáže výklad moc hezky podat, takže doufám, že nám i rodinám ve všem pomůže. Chtěli bychom to udělat v LaRitmě, protože si myslím, že se nám přihlásí dost lidí, kteří potřebují opravdu pomoct.
Pak bych chtěl oslovit paní psycholožku Kopárkovou z Chebu, za mě je to také člověk na správném místě, profesionál. Doufám, že tyto lidi dokážeme přitáhnout k nám do Aše na nějakou osvětu, aby i běžní lidé věděli o našich dětech a starostech. Mně se třeba stalo, když jsem byl se synem v Tescu, že kolem nás šel chlapec ve stejném věku jako je můj syn, 13 let, já jsem byl otočený někam jinam, a on syna nehezky slovně napadal. Když jsem šel za jeho maminkou s tím, že je potřeba se omluvit, chlapec to odmítl a asi až na desátý apel své mamky se nakonec omluvil. Je potřeba šířit osvětu a těm dětem i rodičům vysvětlovat, že naše děti nekoušou.
Jak Vás osobně změnilo narození hendikepovaného syna?
Změní vás to úplně. Úplně přehodnotíte pohled na celý život, v tu chvíli se to pro vás úplně celé otočí. Všechno se musí v podstatě přizpůsobit tomu dítěti. Takže i z tohohle pohledu víme, co děláme.
Manželka zůstala se synem doma, v té době to bylo hrozně složité ve všem. Bydleli jsem v paneláku ve čtvrtém patře, takže to znamenalo tahat syna do čtvrtého patra a zase dolů, nákupy, já jsem musel jezdit do práce. Nikdo tady nebyl, kdo by nám pomohl, opravdu ne. Nic tady nefungovalo a dodnes se vlastně nic neposunulo, když budu mluvit i za rodiče, kteří k nám chodí. Není tady pro nás nic, což mě docela mrzí, že se tady financují věci, kterým se mi potom jakoby usmíváme… Myslím si, že peníze, které tady město investovalo do nějakých věcí, nebyly vynaloženy úplně šťastně. Chybí tu bezbariéry, o žádné v podstatě nevím.
Je potřeba investice do speciální školy, za mě by tam byl potřeba výtah. Nestěžuju si na školu, ale zřizovatel by se měl postarat a fyzicky se na školu podívat, na celkovou situaci. Spolupráce se speciální školou je pro nás velmi důležitá. Šatny bych vymaloval do hezkých barviček, přesně jak to máte Vy ve svých knížkách. Myslím si, že tyhle děti to potřebují. Něco veselého, protože hendikepované děti to hodně ovlivňuje. Naše firma třeba zrekonstruovala třídu, kam syn chodí. Školu jsem 7 let sponzoroval finančně i třeba dárky na Mikuláše nebo začátek a konec školního roku. Naše aktivity mají delší vývoj, už od narození našeho syna.
Mám v hlavě ještě jeden projekt, na jaře nebo v létě bych chtěl udělat nějakou akci, kde bychom naše děti „půjčili“ rodičům běžných dětí, aby si to zkusili. Mám v hlavě třeba hřiště pod rozhlednou, kde si to samozřejmě ohlídáme. Ta osvěta je hrozně důležitá.
Co by vám nejvíc ulehčilo život?
Nám by nejvíc pomohlo, kdyby nás lidi pochopili. Kdyby rodiče vysvětlovali dětem… Mně by se líbilo realizovat společné akce se školami, kde bychom si v běžné škole udělali společně třeba výtvarku. Chtěl bych začít u dětí, aby se ony seznámily s hendikepovanými dětmi. Chceme hendikepované děti podchytit už od školky, oslovil jsem školku v Moravské ulici, kde je speciální třída. Důležité opravdu je pracovat s rodiči, kteří to nedávají. Někteří se s tím nechtějí smířit. Je potřeba s rodiči hendikepovaných dětí pracovat už od školky, proto chceme realizovat zmíněné semináře s odborníky. Chceme jim pomoci se k tomu postavit čelem.
A nyní už poslední otázka všech rozhovorů: Co byste si přál, aby se Vám na Ašsku splnilo?
Aby se nám splnil hlavně náš projekt, ten denní stacionář a chráněná dílna. Jinak aby už Aš nějakým způsobem rozkvetla. Zatím se mi líbí mód, který jede nové vedení města. Uvidíme, co ukáže čas. Ideálně město nějak zklidnit, co se týče bezpečnosti. A když se podaří AKS, tak za mě super. Vadí mi, že Střelák není náš, vadí mi kino, že dopadlo, jak dopadlo, a tak dále. Ale uvidíme, co se povede ve volebním období.
Na závěr bych chtěl poděkovat své manželce, Janě Michlové, na které je teď spousta věcí, protože schůzek a práce ohledně stacionáře přibývá. V podstatě teď drží celou naši rodinu, do toho studuje pedagogiku, takže toho má opravdu hodně. Pak máme Irenu Benešovou jako další pilíř našeho spolku a pak celý tým lidí, kteří jsou pro nás strašně důležití.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů ve Vašich aktivitách.