Partu pěti ašských kamarádek, Evelinu Langerovou, Jaroslavu Jarzabovou, Pavlu Novákovou, Žanetu Kolářovou a Michaelu Pilařovou, spojuje společná vášeň: turistika. A to ne jen tak ledajaká. Během čtyř podzimních dnů, od 2. do 5. října 2025, podnikly svou zatím nejdelší cestu, a to první etapu severní větve Stezky Českem z Klínovce do Aše, během které ušly více než 100 kilometrů. Jejich cesty můžete sledovat na Instagramu – Ženy v chůzi Aš.
U rozhledny v Horní Blatné
Jak jste přišly na nápad vydat se na Stezku Českem?
Evelina: Chodíme hodně, už roky. Stezka Českem proto není primární, ale spíše to v ni přirozeně vyústilo. Pravidelně chodíme na různé turistické akce, Metazáckou stezku, novoroční pochod nebo Ašský čtyřlístek. Pořád jsme si přidávaly kilometry, až přišel nápad na Stezku. Do té doby jsme za den ušly do 40 kilometrů, což bylo naše maximum kolem Ašského výběžku. Testovaly jsme si, zda etapy Stezky Českem ujdeme.
Co vás na turistice baví?
Míša: Odpočinek a příroda. Mnoho lidí na nás ze začátku koukalo jako na blázny. Bereme si s sebou na jednodenní túry i naše dva maskoty, pejsky Beníka a Syndynku. Když máme čas, sebereme se a jdeme.
Jak potom došlo na samotnou Stezku, tedy její první etapu z Klínovce do Aše?
Evelina: Stezka byla svým způsobem sen všech. Původně tedy hlavně Jarušky a Pavly, a to od doby, co viděly seriál o ní v televizi. Hecovaly jsme se tím, kolik už jsme ušly a co jsme zvládly. Realizace se chopila Miška a naplánovala, že se na Stezku vydáme v rámci oslavy jejích 40. narozenin a ujdeme 100 kilometrů.
Míša: Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem se nakonec ale nemohla zúčastnit. Já jsem je celé 4 dny bedlivě sledovala online, byla jsem s nimi celou dobu v kontaktu. Podporovala jsem je. Holky mě pak ke konci už proklínaly (smích). Bylo to pro ně strašně náročné, ale užily si to.
Jak vaše cesta probíhala?
Jarča: První den jsme šly 12 km z nejzápadnějšího bodu, abychom se sem již nemusely vracet, když jsme místní. Rozhodly jsme se, že ve čtvrtek večer odjedeme na první ubytování, kde jsme si udělaly malou, večerní hodinovou procházku Klínovec – Boží Dar (5 km), kde jsme měly nocleh. Druhý den to byl Boží Dar – Bublava a neplánovaných 46 kilometrů. Třetí den jsme z Bublavy došly do Plesné, 32 kilometrů, v dešti. A poslední den jsme z Plesné došly do Aše, což bylo 25 kilometrů.
Evelina: Nakonec jsme z plánovaných 100 ušly za 4 dny 120 kilometrů.
Jarča: Jsem náš hlavní plánovač a mapař. Původní plán byl denně ujít 30 kilometrů a jít trasu z Aše.
Nakonec jsme ale byly rády, že jsme zvolily opačný směr. Trasa byla lehčí, spíše z kopce dolů, protože jsme začínaly na Klínovci.
Evelina: A taky se jde domů líp (smích). Dobrá motivace.
Jarča: Trasování je ale hrozně složité. Musela jsem trasu naplánovat tak, abychom za den vždy došly do dalšího ubytování. Úsek Boží Dar – Bublava podle mapy vůbec neseděl. Takže jsme místo nějakých 38 kilometrů, s kterými jsme počítaly, šly 46 kilometrů. Trvalo to 13 hodin chůze…
Žaneta: Kolem Božího Daru jsme si stezku opravdu vychutnávaly. Ježíškova cesta, krásná příroda, lesy, louky a svítilo nám na cestu sluníčko. Ale když jsme šly ještě večer potmě s čelovkami lesem, to už tak příjemné nebylo. Byly jsme unavené a každý další kilometr navíc byl cítit.
Počasí příliš nepřálo, ale ženám to nevadilo
Vyšlo vám počasí?
Žaneta: První dva dny ano, aspoň na tu nejdelší trasu bylo sluníčko, za to jsme vděčné.
Pavla: Další dny pršelo, bylo zima, ráno kolem nuly, ale zas tak nám to nevadilo. Naopak se nám špatně chodí v horku. Na druhou stranu, když už jsme byly mokré i pod pláštěnkou, to taky nebylo ideální.
Žaneta: Neztrácely jsme ale úsměv na rtu.
Jarča: Ono to v tom dešti mělo také svoje kouzlo.
Evelina: Mě to v tom dešti i bavilo, přes pláštěnku mi nebyla zima.
Kde přesně jste na Ašsku skončily?
Míša: Na rozhledně. Připravili jsme jim s manželem překvápko. Občerstvení, přípitek, poháry. Čekaly jsme na holky i s dětmi, byla to obrovská radost všech. Byla jsem na ně strašně pyšná, že to všechno ušly. Nešly nakonec až na nejzápadnější bod, tam jsme společně byly už dříve.
Co pro vás bylo na tak dlouhé trase nejtěžší?
Jarča: Pro mě byl největší zážitek jít lesem v naprosté tmě po trase, která sice byla na mapě tak, jak měla být, ale neseděla kilometrově. Šlo se dlouho rovnou cestou a nikde nic. Bylo to nekonečné.
Evelina: To už ani nikdo nemluvil (smích). Ticho.
Žaneta: Každý pracoval sám se sebou, se svým nitrem (smích). Já tam nacházím obrovský zdroj síly. Zvládly jsme i krizovější situace bez hádek a s humorem. Největší moje krize na stezce přišla, když jsme došly na Vysoký kámen u Lubů, bylo deštivo a cítila jsem, že mi dochází síly. Našla jsem tam ale dáreček, běží taková hezká akce Daruj úsměv a opravdu mi to úsměv vykouzlilo a nalilo krev do žil
Evelina: Každý si to zpracovával po svém. Já když jsem unavená, tak přestanu mluvit. Přitom jsme ale největší kecal (smích).
Žaneta: A humoristka, když Evelína ztichla bylo zle (smích).
Jarča: Já to mám přesně naopak. Normálně toho moc nenamluvím, ale když už někdo nemůže, tak se snažím povzbuzovat, aby došel. A nejtěžší pro mě byla obava z toho, abychom dorazily všechny v pořádku.
Cestou, necestou, ale s úsměvem na rtech
Co vám v krizi pomáhalo?
Pavla: Všem pomáhaly proteinové tyčinky a hroznový cukr, to bylo super.
Žaneta: Humor a jídlo. Těšily jsme se do restaurace na pořádný dlabanec, to pak člověk přidal do kroku (smích).
Pociťovaly jste nějaké zdravotní problémy?
Žaneta: Na trase dlouhé 46 kilometrů se mi udělaly puchýře, které praskly. V Kraslicích jsem navštívila lékárnu a koupila si kvalitní náplasti Cosmos, potkala jsem tam skvělou a ochotnou paní lékárnici, která mi pomohla, poradila a puchýře ošetřila. Ráda bych jí poděkovala. Díky tomu a své vnitřní síle a odhodlání jsem to nevzdala a trasu ušla.
Míša: Žanda má náš neskutečný obdiv. S takovými puchýři by to došel málokdo.
Žaneta: Všechny jsme skvělé, ani se mi nechce věřit, že jsme ušly takovou dálku, z Klínovce do Aše.
Plánujete ve Stezce dál pokračovat?
Pavla: Na jaře, v květnu, bychom chtěly vyrazit na její další část. Chtěly bychom jít z Krušných hor směrem na Liberec.
Jarča: Je to opět trasa kolem 100 kilometrů. Chtěla bych začít opět na Klínovci a jít na druhou stranu. Druhá etapa Stezky Českem je ale 160 kilometrů, proto bych ji spíše rozdělila nadvakrát. A druhou část bychom šly v září. Došly bychom zřejmě na Klíny.
Žaneta: Chtěly bychom jít denně méně kilometrů, více na pohodu. Vychutnávat si krásu krajiny, nic na sílu.
Jarča: Je dobré jít denně kolem 25 kilometrů. Špatné ale je, že v příhraničí není tolik možností ubytování, jsou to potom spíše delší trasy, a člověk si musí k ubytování trochu zajít.
Míša: Doufám, že půjdeme tentokrát všechny, celá parta.
Finále u ašské rozhledny
Neuvažujete do budoucna o spaní pod širákem?
Evelina: Bylo by výhodné mít vše po ruce a mít možnost spát v podstatě kdekoliv, ale nevyhovuje nám to, že by se zvýšila hmotnost toho, co člověk nese na zádech.
Jak jste takovou fyzickou zátěž zvládaly?
Jarča: Fyzicky jsem se cítila celou dobu v pohodě. Klidně bych šla i dál.
Pavla: Celou cestu jsem se cítila v pohodě. Ale když jsem došla domů a zastavila se, chytla mě záda.
Evelina: Trochu mě po návratu bolelo koleno a kyčle, ale klidně bych šla hned znova.
Žaneta: Fyzicky jsem se cítila dobře, mazala jsem si lýtka, večer masírovala a cestou protahovala svaly. Až na ty puchýře. To moje nohy dost odnesly. Hned druhý den jsem odletěla na dovolenou k moři a slaná mořská voda mi hodně pomohla.
Měly byste nějaké tipy pro začínající stezkaře?
Evelina: Kratší trasy, na pohodu. Není dobré podcenit regeneraci. Mozek sice chce, ale tělo může vypovědět.
Míša: Než někdo vyrazí na Stezku, měl by určitě pravidelně trénovat, aby si tělo zvyklo na zátěž. Opravdu to není žádná legrace.
Evelina: Je také potřeba si uvědomit, že to je několikadenní chůze. Je dobré si vyzkoušet, jak tělo reaguje na túry několik dní za sebou, nejlépe doma, „kolem komína“. Doporučila bych kompresní punčochy, neotýkají nohy.
Žaneta: Je dobré mít i kvalitní vybavení, hlavně boty a batoh. Měla jsem boty, které jsem měla prošláplé na 20 kilometrů. Skoro 50 už v nich ale dobrých nebylo. A také mi Míša turistka doporučila spinky, které chrání obuv před promoknutím. Ocenila jsem to.
Míša: Osvědčilo se mi ráno i večer nohy mazat.
Pavlína: Proti puchýřům pak pomáhá mazání vazelínou. A nenosit žádné zbytečnosti, aby měl člověk co nejlehčí batoh. Ideálně do 10 kilo.
Zakončení ve sportovním areálu na Háji
Která místa vás po cestě okouzlila?
Žaneta: Ježíškova cesta a naše krásné Výhledy u Aše. Vlastně ani nevím jestli to bylo tou eufórií že se blížíme domů. Ale máme to tu krásné.
Jarča: Lavička a batoh nad Kraslicemi. Klasická stezkařská místa.
Evelina: Určitě i Vlčí jámy, Horní Blatná.
Pavla: Výhled z Klínovce a večerní západ slunce.
Je to návykové?
Všechny: Ano, je (smích).
Jarča: Jsme natěšeny na každou túru, už je to naše závislost.
Pavla: Je to návykové, jednou zkusíme, a chceme pořád.
Evelina: I když je to pro tělo zátěž, tak svým způsobem mysl regeneruje.
Žaneta: Tělo bolí, ale hlava je čistá. Skvělý relax v přírodě, který nabíjí, a to je návykové.
Evelina: A navíc jste s kamarádkami. To vás taky nabíjí.
Foto: Ženy v chůzi Aš