13. ledna 2026 by oslavila své nedožité 90. narozeniny Marie Lišková (roz. Kohoutová), zajímavá ašská osobnost, pedagožka a dívka, která se v 15 letech stala součástí příběhu tzv. Vlaku svobody, který 11. září 1951 místo zastavení projel Aší na německou stranu hranice. Na svou maminku, která zemřela 11. října 2025, vzpomíná její dcera Vlasta Lišková.
Marie Kohoutová – maturitní foto Gymnázium Cheb (1953)
„Maminka na dlouhou dobu zmizela z veřejného života, od 80. let byla v invalidním důchodu. Na jejím pohřbu se ale sešlo velké množství lidí, kteří si ji pamatují. Po sametové revoluci začala pracovat v katolické charitě a pohybovala se i ve skautu. Měla ale takové vlny, často zdravotně odpadala,“ říká Vlasta Lišková, která se považuje za „čistou novodobou Ašačku“ – každý z jejích prarodičů pocházel odjinud a do Aše se dostali při osídlování pohraničí. Po vysoké škole zůstala v Praze a do Aše se vrátila před 12 lety, aby pečovala o svou těžce nemocnou maminku. Do té doby pracovala jako překladatelka a sekretářka na národním ústředí Armády spásy.
„Maminčina rodina po válce žila v Opavě a její tatínek byl kapitán v prvorepublikové armádě. V roce 1948, když převzali moc komunisti, byl vyhozen z armády. Potom moji prarodiče hledali, kam jít, a skončili tady v Aši v roce 1950.
Z Marie Kohoutové se stala Marie Lišková (červen 1963)
Když se přestěhovali, maminka pokračovala v gymnaziálním studiu v Chebu. Brzy po přestěhování se stalo, že když jela vlakem z Chebu, místo aby zastavil na velkém nádraží, zrychlil a přejel hranici. Byl za tím velký příběh lidí z podzemí, co to zorganizovali. Takže k tomu přišla jako slepý k houslím. Ale protože byla z rodiny, která měla problémy s komunisty, a protože historicky byli orientovaní spíše na západ, tak se máma strašně radovala z toho, že vlak přejel hranici. Přišlo jí to vtipné a také to vnímala jako vykročení z komunistického šeda, které bylo v té době smrtelně budovatelsky agresivní. K vlaku potom dorazila německá policie. Nechali je dojet až do Selbu a tam vlak dlouho stál, přes noc. Poté přijeli Američani a odvezli je do kasáren poblíž Weidenu, kde opět přenocovali. To se mamince strašně líbilo,“ usmívá se Vlasta Lišková.
Marie Lišková v Praze
Ne všichni cestující zážitek vnímali tak pozitivně jako její maminka: „V tom vlaku byli různí lidé. Byli tam i fanatičtí komunisti, kteří to brali tak, že je unesli zlí imperialisté. Lázeňští hosti, kteří se ve vlaku vezli, byli upřímně vyděšení… Pak tam byli lidi, kterým Němci nedlouho předtím povraždili rodinu, a tak je nenáviděli a byli nešťastní z toho, že jedou do Německa. Němci s tím ale velmi záhy přestali mít cokoliv společného a předali to do rukou americké armádě, protože vlak přejel do americké okupační zóny.“
Přestože někteří cestující z vlaku využili možnosti v tehdejším západním Německu zůstat, Marie Lišková mezi nimi nebyla. „Někteří mámini starší spolužáci se rozhodli, že emigrují. Maminka nebyla plnoletá, ale možná, že kdyby si postavila hlavu, tak by to také šlo. Jenže ona věděla, že kdyby to udělala, tak by měli její rodiče a bratr Jan další průšvih… Proto se tak nestalo. Vzpomínala na Vlak svobody ale hezky, jako na nejhezčí dobrodružství svého života. Naši vždycky inklinovali na západ. Takže jet se tam podívat, byť na chvíli, byl vlastně její splněný sen. Nás jako holky ten příběh strašně bavil poslouchat,“ vzpomíná dcera.
Po revoluci aktivně působila ve skautu
Rodinný příběh ale není vůbec tak idylický, jak by se mohlo zdát: „Nejzajímavější ve spojitosti s Vlakem svobody a naší rodinou je, že každá ze stran rodiny s ním byla nějak svázaná. Shodou okolností byl tatínkův strýček, Jaroslav Švec, jeden z organizátorů únosu vlaku. A tam už to taková legrace nebyla. Tátovy rodiče potom zavřeli za to, že je nepráskli. Vše to bylo ještě předtím, než se rodiče seznámili. Naštěstí se ale nedostali do hlavního řízení. Komunisti to tehdy vzali hodně do hloubky, protože to prý rozlítilo i Stalina. Padly i nějaké tresty smrti, které nakonec nebyly vykonané. To se ale týkalo přímých organizátorů. Na naše přišli čistě náhodou ve druhém kole, to už ale byl soudní aparát podle mě unavený. Bylo to po Stalinově smrti. Prarodiče nakonec zavřeli na 3 roky, ale hodně je to zlomilo. Byli hrdí na to, že jsou slušnými lidmi, ale stát je přesto zavřel…“
Když se rodina Liškových, ze které pocházel manžel Marie Liškové, Jiří Liška, stěhovala do Aše, přišla s nimi i rodina Švecových. Jednalo se o tetu Jiřího Lišky a jejího manžela, Dr. Jaroslava Švece, který v Aši pracoval jako lékař a zubař na přelomu 40. a 50. let. „Začala na něj tlačit tajná policie, ať donáší na své pacienty. Shodou okolností jim někdo ze železničářů řekl o chystaném útěku a oni se přidali. Přibrali je hlavně proto, že potřebovali někoho přímo tady v Aši na místě, nikdo z nich totiž nebyl Ašák. Prastrýc pro ně zkontroloval, jestli je kolej volná. V té době mezi Aší a Německem ještě jezdily nákladní vlaky, nebyla tam ještě ‚tvrdá‘ hranice. Následně odjel do Hazlova, kde do vlaku nastoupil. V něm už byla jeho manželka Miloslava a 3 synové, kteří nastoupili ve Františkových Lázních. Šlo o rychlík z Prahy, tehdy jel až na hlavní nádraží v Aši, pouze 3 vagóny tedy. Byli to velcí vlastenci a za normálních okolností by nikdy emigrovat nechtěli…,“ doplňuje Vlasta Lišková.
Jeden z posledních rodinných výletů do Prahy. Nádvoří domu U Kamenného zvonu (2009)
Po návratu zpoza železné opony byli všichni cestující z vlaku detailně vyslýcháni, byli ale nakonec propuštěni, protože se vrátili zpět do Československa. „Nemyslím si, že nás komunisti perzekuovali kvůli tomu. Myslím si, že to bylo spíš kvůli dědečkovi. Od mého narození v roce 1963 už jsme problémy neměli. Byli jsme ale jakoby hrozně zalezlí,“ vzpomíná na dopady na svou rodinu. „Naši byli oba opravdu podnětní lidé. Už od mala jsme si s nimi povídali o všem možném. Měli široký záběr a hodně nás tím učili přemýšlet. Ale jako správní intelektuálové byli oba dost nepraktičtí. Podědila jsem po nich chaotičnost.“ Rodiče Vlasty Liškové, Marie a Jiří, se shodou okolností seznámili asi po deseti letech od přejezdu tzv. vlaku svobody. Oba vystudovali dálkově pedagogickou fakultu v Plzni, část výuky absolvovali v Praze. Přestože žili oba v Aši již od 50. let, seznámili se až při studiích mimo město.
Už bez manžela, ale s oběma dcerami. Goethova skalka (2018)
Oba manželé Liškovi byli místními dlouholetými kantory. Marie Lišková začínala učit hned po gymnáziu ještě na staré škole „Pod Střelnicí“, následně vyučovala češtinu a ruštinu na základní škole v Kamenné ulici. Jiří Liška učil češtinu a různé další předměty na odborných učilištích podniků Tosta a Ohara.
Mladší sestra Vlasty Liškové, Jiřina, působí pod řeholním jménem Benedikta v řádu sester klarisek v Brně. „Všichni naši prarodiče víru hodně vypustili. Vrátily jsme se k ní až koncem 80. let. Já a sestra jsme byly křtěné v roce 1988. Ze všech knih, které jsme četly, jsme si udělaly určitý obraz o křesťanství, a s tím jsme potom obtěžovaly všechny křesťany, které jsme potkaly (úsměv). Ale více jsme náboženství řešily až se svými spolužáky na VŠ v Praze. To už režim nebyl tak přísný. Maminka byla střídavě hodně nemocná, takže naši víru neřešila. Nakonec ji ale začala také praktikovat. Tatínek měl ke katolické církvi takový lásko-nenávistný vztah. Jeho tatínek byl za 1. republiky velký antiklerikál, protože měl rád Masaryka, který církev neměl rád. Tatínkovi ale imponovalo, že se katolická církev komunistům brání. Nakonec mu naše víra nevadila. Co mu ovšem vadilo, bylo, když sestra odešla do kláštera. Zároveň ji za to ale obdivoval a rád za ní tam jezdil,“ zakončuje Vlasta Lišková.
Foto: archiv Vlasty Liškové