V časech adventu jsme rozjímali, vzpomínali a také smolili péefka a přání všem možným přátelům a
rodinným příslušníkům. Pěkně jsme se přitom zapotili, případně opisovali od těch šikovnějších, třeba
veršovánky z loňska.
Nemusíme se za to stydět, naši předci to přece dělali také, ba dokonce k tomu mívali celé knížky! Tam
jste si našli, jak by měl znít uctivý dopis nadřízenému v úřadě nebo dokonce v rámci kraje nebo ještě
„vejš“, jak psát babičkám, dědečkům, rodičům milované dívky. Samozřejmě to bylo vymyšleno
k nejrůznějším příležitostem, od těch příjemných až ke kondolencím. Dokonce bývaly návodné
knížečky pro dospělé a pro děti!
Jak vidíte na obrázku, připutoval ke mně jeden takový „Nápadník“ nebo „Besedník“ až z hlubin věků,
z r. 1808. Je německý, jistě takový používal i někdo v naší oblasti. V tom čase lidé ještě mnoho dopisů
čítávali rodině a přátelům nahlas, protože zpráv příliš nebylo. Proto dopisy obsahovaly také podrobné
popisy cest a událostí, jaké dnes považujeme za malicherné.
Bylo tedy nanejvýš vhodné, aby v lepší společnosti zazněla ta nejlepší možná slova, hezky spletená do
krásných vět. Lidé se kochali nejen osobními popisy všeho možného, ale i použitým jazykem a podle
toho mohli někteří rovněž hodnotit pisatele. Kdo by nechtěl vypadat vzdělaně nebo dokonce učeně?
Koneckonců dnes, při vší té obecné vzdělanosti (mnohem vyšší, než před dvěma sty lety) tápeme, co
komu napsat, naprosto nám chybí myšlenky. Říkáme tomu syndrom prázdného papíru a rozhodně se
netýká pouze literární tvorby. Natož v časech, kdy se dopisy píšou pouze výjimečně. Zkrátka a dobře,
i těm šikovným dnes chybí cvik. Podobné publikace byly oblíbené ještě v minulém století, jak svědčí
druhá menší knížečka tohoto druhu.
A co ty památníky? Jak vidno, používaly se také již dávno, ten tmavý sametový s kytičkou je z konce 19. století. Psaly se tam verše, kreslilo se a co myslíte – i zde se používaly vzletné a zdvořilé fráze
z oněch příruček. Mít památník a shánět do něj zápisky nebyla žádná ostuda, jak vidíte z památníku
pro vojáka z první republiky.
Nejčastějšími památníčky, s jakými se dnes setkáváme, jsou ty ze druhé poloviny dvacátého století.
Kupodivu i ty si pořizovali mladíci, ovšem například na zápisky z trampování a výletů. Nebo na
shánění autogramů. Klasickým nápisem na první straně bývalo: Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy
netrhat!
Mezi obecně ceněné jako nejhezčí bývaly upomínky od učitelů a učitelek, nejdojemnější však jsou
kresby od vrstevníků, děvčat i chlapců. Často s ponaučeními pro život (Buď vždy pilná, pracovitá, jak
ta malá včelička, aby z Tebe radost měli tatíček i matička!). Vlastních slov, pokud pomineme krátké
věnování s podpisem, najdeme jen pořídku.
Přesto jsou všechny ty knížečky hodně cenné, ať už známe původního majitele nebo ne. Jsou přece
svědky doby, kdy si chtěli tehdejší majitelé nad stránkou s věnováním a kresbičkou zavzpomínat,
připomenout si všechny, kteří v někdejším životě hodně znamenali.
Dnes se připomínáme lidem, na kterých nám záleží, pomocí blyštivých obrázků z aplikací, smolíme a
patláme se s vlastními snímky, vymýšlíme poselství a tak jako naši předci používáme citáty slavných.
Internetem se nesou i vtipné veršovánky typu „Ježíšek kroutí prdelkou“. A proč ne? Nejenom vážnost
a vybroušená moudra, ale i nadhled a humor všech hrubostí zrna patří do sdělení těm, které chceme
oslovit. Pokud jsme si ovšem jistí, že adresát sdělení přijme tak, jak je myšleno.
Také máte někde zastrčený památníček?