Bez křídel!

Zasvěcovací novela Ch. McIntoshe Návrat tetrády¹ začíná prologem v podobě snu. Vypravěč, oděný do kostýmu ušitého z kůže nějakého zvířete, v něm uniká lesem skupině pronásledovatelů. Dorazí k propasti, na jejíž druhé straně se pohybuje další skupina mužů. Ti ho vybízejí, aby přes propast skočil. Pronásledovatelé se psy jej dohánějí – a on neohrabaně skočí. Místo letu na druhou stranu propasti však padá do jejích hlubin. Valící se říční proud a jeho ostré kameny se přibližují. – V tom okamžiku se vypravěč opakovaně probouzí.

Sny, které mají podobný kontext letu a pádu, asi zažili mnozí. Většinou si je pamatujeme i po dlouhých údobích, neboť se častokrát jedná právě o sny opakované, případně o sérii snů s uvedeným leitmotivem létání a pádů. Mně se ve snech opakovala scéna, kdy jsem vystupoval na vrchol hory. Nejdřív šlo o poměrně běžné stoupání do vrchu. V určité fázi už jsem se ale nahoru drápal jen po čtyřech, neboť svah nabýval na vertikalitě. Dál už cesta vzhůru vlastně nebyla možná, protože sklon svahu byl tak příkrý, že by se na něm neudržel ani kamzík. V této části snu se dostavil neblahý pocit zamrznutí: nemohl jsem pokračovat vzhůru, ale vzhledem ke sklonu svahu nebylo možné se ani otočit a sestoupit dolů. Pode mnou tedy zela propast bez konce a nade mnou se tyčil cíl cesty, který byl nedosažitelný.

Ještě v předškolním věku se mi zdála jiná série snů. V ní jsem byl pronásledován čarodějnicí na koštěti, která si mě chtěla – jak už to u čarodějnic bývá – přistrojit coby hlavní chod. Proč asi těm čarodějnicím chutná dětské masíčko, že. Jedinou šanci, jak neskončit jako čarodějčina krmě, jsem spatřoval v možnosti uletět jí. Pozřít naopak ji – to mne tenkrát jako pětiletého ani nenapadlo. Spirituální kanibalismus by mi asi pomohl překonat zákruty nikam nevedoucích cest, které jsem pak musel v budoucnu projít, ale to jsem jako malé dítě nevěděl. – Zpočátku mi létání moc nešlo, čarodějnice mne dohnala a polapila. V tom okamžiku jsem se probouzel. Později jsem se v dalších snech naučil let zrychlit a zdokonalit až do té míry, že jsem čarodějnici dokázal uletět. Když se to podařilo, tato série snů, myslím, úplně skončila. Posléze, v pubertě, už byla zcela zapomenuta, aby se však znovu objevila mnohem později a za odlišných okolností.

Všechno nasvědčuje tomu, že nejen pro příslušníky přírodních národů, ale i pro lidi atomového věku působí duální zkušenost letu a pádu jako zkušenost prapůvodní, odvěká.² Není ovšem vyloučeno, že je především vzpomínkou na zlom, kdy diskurzivní myšlení definitivně (?) zvítězilo nad tím magickým – kdy byla doba snů uškrcena stoletím páry a jemu předcházejícími stoletími materiálních experimentů.

Antropoložka Maud Oakesová zaznamenala za druhé světové války navažský mýtus o hrdinských dvojčatech s názvem Jak dva šli za svým otcem.³ Magický let v něm hraje klíčovou roli, protože dvojčata Zabiják nepřátel a Dítě vody musí vyhledat svého otce- Slunce, aby jim pomohl zbavit se netvorů, kteří trápí kraj. Pavoučí žena, veledůležitá mytologická postava Navahů, jim poskytne pero, tedy dar, který téměř nic neváží, ale bez něhož by k cíli své pouti nikdy nedospěli: „Držte to pero pevně,“ radí jim, „a překonáte všechny překážky – kaktusy, které řežou, rákos, který píchá, i skály, které se srážejí.“ Když se chlapci dostanou na hranici známého světa obklopeného oceánem, pomůže jim lehoučké pero šamanským letem překonat hranice vod a dospět k domu Slunce střeženému zvířaty.

Rozpuštěné a dlouhé vlasy s vetknutými pery původních obyvatel Severní Ameriky tedy nevypovídaly jen o svobodomyslnosti, lásce k volnosti, ale i o kontaktu s transcendentnem, o možnosti a uskutečnitelnosti letu, o opouštění těla a prožitcích odpoutání od zemské tíže. Nic proti gravitaci, ale ani nic proti oproštění se od ní. Šamani jako psychopompové, tedy průvodci duší, museli být schopni se odpoutat, a to nejen od přitažlivosti země, ale i od přitažlivosti společenství, klanu, kmene, bližních, ba dokonce od pout vlastní osobnosti – a letět. O těchto schopnostech svědčí i symbolika šamanských oděvů. Jejich let ovšem nebyl letem definitivním: byli schopni se vrátit.

Úžasný vzlet i samotný let popsal siouxský medicinman John Fire v úvodní kapitole vzpomínkové knihy Chromý jelen. Danou zkušenost získal během prvního hanbléčheyapi, tj. hledání vize. Podstoupil je coby šestnáctiletý jako přechodový rituál do dospělosti. Po neurčité době, kdy dlel uvnitř kopce v jámě vizí, cítil, jak se s ním uvnitř jámy vznáší vzhůru obrovský pták, který se ho dotýká křídly. Potom se kopec i s Chromým jelenem dřepícím v jámě vznesl vysoko nad krajinu. Tak vysoko, že i měsíc a hvězdy viděl pod sebou. Pak uslyšel hlas: „Jsme ptačí národ, okřídlené bytosti. Jsme národ orlů a sov a budeme tvými bratry. Nikdy nikoho z nás nezabiješ a nikomu z nás neublížíš…“ Sám Fire dodává: „Nevěděl jsem ani, je-li den nebo noc. Spal jsem, a přece jsem byl naprosto bdělý.“⁴

Let, jaký popisuje Chromý jelen alias John Fire, stejně jako jeho propojení na ptačí národy, je pochopitelně zcela rozdílným druhem letu, než když usedneme na palubu Airbusu A 380. Ten rozdíl je tak velký, že působí až nemístně používat pro oba prožitky stejné slovo. Chromý jelen k oné zkušenosti, která z něj učinila wičháša wakhán, medicinmana, dodává, že tam vysoko nad zemí, v létající jámě vizí, právě tam jedinkrát jasně vnímal, že v něm přebývá nagí, druhá bytost – duch, který nás řídí. Magický let je v tomto případě vskutku mimořádnou extatickou zkušeností, která je tak zásadní, že ovlivní celoživotní směřování.

Vraťme se k úvodnímu odstavci přítomného textu. Onen nezdařený let z McIntoshovy novely, který skončil pádem do propasti, lze chápat ještě jinak. Archaický motiv překonávání útesů, skal a vodopádů, podobně jako motiv žebříků přes propasti, nás dovádí k motivu konce cesty, který by však neměl být koncem definitivním. Pokud se chceme dostat na druhou stranu, je jistě nezbytné mít odvahu a důvěru ve vlastní schopnosti. Jenže to nestačí. Zapotřebí je ještě subtilnější vyladění adepta, vyladění v umění rovnováhy. Pokud ji dokáže udržet, má vyhráno. Pokud ne, je ztracen. Umění rovnováhy mezi chaosem a řádem, připoutaností a odevzdaností, zemí a vzduchem, já a ne-já ho nese přes překážky. Letí bez křídel, je schopen měkce přistát, lehký je jako pírko, ale ví, že dokud se nevydá na definitivní cestu, vždycky ho ukonejší mateřská tíha Země.

Huicholský šaman Ramón Medina Silva předváděl své umění rovnováhy balancováním nad propastmi v pohoří Sierra Madre Occidental. Rovnováha není jen symbolickým osobnostním rysem, je to charakterový středobod osobnosti, místo, kolem něhož se všechno pohybuje a mění, ono však setrvává v klidu. Quetzalcóatl – Opeřený had, mezoamerické božstvo prvního řádu, přesně vystihuje onen rovnovážný, tolik žádaný, ale málokdy dosažitelný stav.

Je zřejmé, že magický let je tedy duchovní, ze své podstaty nemateriální záležitostí. V té nejvulgárnější dichotomii tělo – duše jde tudíž o věc nereálnou.

Světlo do této dobře vyklenuté kobky nevnese ani nám nejbližší fenomén spojovaný s lety, tj. čarodějnické slety na sabatech. Zda se sabaty odehrávaly na fyzické pláni či na úrovni astrální, je dodnes předmětem dohadů. K dopravě na shromaždiště – asi nejproslulejším byla nejvyšší hora v pohoří Harz jménem Brocken –, sloužila kromě košťat také rozličná zvířena (koníci, kozlové, skopci, kohouti). O tom, že lety probíhaly takzvaně v astrálu čili v jiné dimenzi, by měly svědčit i zprávy, že čarodějnice častokrát překonávaly obrovské vzdálenosti, třeba ze Skotska až do kontinentální Evropy-Francie, Nizozemí. C. Ginsburg uvádí v Nočním příběhu případy z pramenů, kdy se ženy proměňují, v podobě vrány opouštějí tělo zbavené smyslů, odcházejí z domu skrze zavřené dveře a odlétají do noci.⁵ Pokud se obvinění zmínili před inkvizičními tribunály o schopnosti létat, bylo to pro soudce něco jako doznání. Ona „odvěká lidská touha po svobodě“ je totiž teologicky krajně nepřijatelná. Není to atribut andělský, nýbrž ďábelský.

Jak intenzivní rozkoší je let, ví každý, kdo ve snech létá. Pokud se jedná o sen obyčejný, je to jistě příjemná kratochvíle, ale teprve se snovou luciditou, kdy se létání děje záměrně, se ona rozkoš násobí. – Že jsem v dětství ve snech létal, a unikal tím pronásledování čarodějnic, jsem si prvně uvědomil až v dospělosti, když jsem se pokoušel pohybovat ve snech zcela záměrně. Pokud totiž máte ve snu urazit nějakou vzdálenost, je chůze či jízda příliš zdlouhavá, nepraktická – let je podstatně rychlejší. Protože ve snovém světě můžeme ignorovat nejrůznější fyzikální kotvy, jeví se let ideálním lokomočním prostředkem. – Nejtěžší ovšem je vybudit záměr letu.Alespoň pro toho, kdo ve snu nikdy nelétal, anebo sice létal, ale pouze bez úmyslu.

Ve snění, jak označuje lucidní sny Carlos Castaneda, jsem se naučil létat dvěma způsoby. Ten první můžeme označit jako klasičtější. Jedná se o to, že poté, co se dokážeme vznést, prolétáváme nad krajinou, která pod námi běžně plyne, můžeme různě manévrovat, měnit směr, provádět výkruty, zkoušet kolmá přistání nebo starty, můžeme se v mžiku zastavit a můžeme zůstat viset ve vzduchu. V jednom snění jsem užaslému publiku předváděl krkolomné gymnastické sestavy v povětří: toče, výkruty, neodpíchnuté rittbergery, vývrutná salta skrčmo i roztažmo. Občas jsem prvek zamrazil jako ve zpomaleném filmu, nikoli proto, abych utužil úžas vůkol, nýbrž kvůli vlastním pocitům.

V jiném snění jsem zkoušel chodit po zdech a po stropě. Zajímavou zkušeností snových letů jsou průlety rozličnými překážkami. Dveřmi, okny nebo běžně silnými zdmi to jde poměrně snadno. Velmi zajímavou zkušenost jsem učinil, když jsem prolétával silnými železobetonovými zdmi jakéhosi tajného polovojenského komplexu snad z dob studené války. Připomínal mi podivnou budovu, vystavěnou nacisty za druhé světové války nad přebuzskými rašeliništi v Krušných horách. Počáteční vnor do zdiva, zprvu hladký a klouzavý, se začal zpomalovat. V onom pomalém pohybu, v němž ale nepůsobil odpor tíže, jsem vnímal pórovitou bublinkatou strukturu betonu a naprosto jinou, kompaktnější a ledovější strukturu kovové výztuže.

Největší výzvou je ale průlet skrze hory. Masa jejich těl letce zastavuje, zpomaluje, ačkoli neklade odpor, který známe z běžného fyzikálního světa.

V jiném snění jsem vylétal na vrcholek obrovské vejmutovky. Její mohutný kmen čněl do čtyřicetimetrové výše nad okolní terén. Z jejího vrcholku jsem seskakoval dolů, kde se pod ní spolu s houfy dětí popelili i králíci a slepice. Maminky s pištěním sbíraly svá robata v obavě, že jim je při seskoku rozdupnu. Já však na zem dosedám naprosto zlehka, nikomu se nic nestane.

Druhým typem je let-pohyb, který se děje v mžiku, bez průvodních známek letu. Nejprve se uplatní vizualizace místa, kam se chci dostat. Klíčovou věcí v tomto přesunu je uvědomění, že vesmír je propojen vlákny, která jsou nekonečná a křižují jej v nekonečných konfiguracích. Lidská vlákna procházejí oblastí břicha. – Pak přichází ke slovu záměr přesunout se z jednoho místa na druhé. Jakmile je záměr přivolán, nastane událost. Snící se ocitá tam, kde chce být. – V tomto typu přesunu sice chybí jakýkoli prožitek, který je na létání tak přitažlivý, ale pokud se chcete dostat na velmi vzdálená místa, jedná se o nedocenitelnou techniku.

Kudy tedy do zřídel?

Vypadá to, že bez křídel.

1 McIntosh, Ch.: Návrat tetrády, Trigon, Praha 1998.

2 Je však na pováženou, jak sapiens tuto odvěkou touhu realizoval. Na letištích, která jsou dnes více nákupními centry než odbavovacími prostory, si v přelidněném mumraji obsadí místo v sociálně odděleném mikrosvětě, připoutá se, aby náhodou nevypadl či neupadl – a pak, takto pevně zazemněn, po opuštění ranveje údajně vzlétne. Do čeho se touha létat zhroutila, zkoumá Theodore Roszak v desáté kapitole pozoruhodné knihy Kde končí pustina (Prostor, Praha 2005).

3 Campbell, J.: Proměny mýtu v čase (Vývoj mýtů od raných kultur až po středověké legendy), Portál, Praha 2004.

4 John Fire: Chromý jelen (Vyprávění siouxského medicinmana), Paseka, Praha 2004.

5 Ginzburg, C.: Noční let, Argo, Praha 2003.