Slunečné počasí, zahrady zaplněné návštěvníky a nevšední kulturní zážitek. To byla neděle 1. září v prostorách Textilního muzea Aš, kde od 16 hodin probíhala premiéra divadelního představení Aš – pravdě do očí.
Zaplněné zahrady muzea
Realizace se ujalo Pouliční divadlo Viktora Braunreitera a hosté, kterými byli herci Západočeského divadla v Chebu, kde Viktor Braunreiter hostuje.
Impulsem pro vznik nové divadelní hry byla významná ašská jubilea, se kterými se v našem městě letos takříkajíc roztrhl pytel. Šlo například o výročí stavby kamenného mostu v ulici na Příkopech a vzácného reliéfu Salva Guardia (shodně roku 1724), velký požár, který zachvátil roku 1814 Aš nebo 110 let od úmrtí ašského podnikatele a mecenáše Gustava Geipela.
Úvodní scéna
Ředitelka Knihovny, Muzea a Informačního centra Aš, Ing. Mgr. Andrea Kuzma, k okolnostem vzniku hry dodává: „Je to autorská hra a ten nápad vznikl u příležitosti výročí, která nás tento rok potkala. Chtěli jsme připravit něco, co by mapovalo všechna ta výročí a autorská divadelní hra nám přišla jako skvělá kombinace. Scénář psal Viktor Braunreiter, se kterým spolupracujeme už na pasování čtenářů v knihovně, letos jsme ho měli podruhé a tam vznikla myšlenka, abychom něco vytvořili také pro muzeum. Máme teď ambici, udělat na základě této divadelní hry i program pro školy. Chtěli bychom ho stihnout do konce letošního roku, ideálně také tady v exteriéru, a spojit jej s následnou diskuzí. Chtěli bychom dětem odprezentovat tyto významné milníky, jako je Salva Guardia, kamenný most, znak města a další.“
Zmizelý Benátčan
Paní ředitelka dále přiblížila, jak spolupráce mezi muzeem a herci probíhala: „Představení jsme společně konzultovali, ale zkoušení jsem přítomná nebyla, herci měli moji plnou důvěru. Hra se připravovala od začátku letošního roku, první náznaky proběhly už v listopadu roku loňského. Probírali jsme spolu historické souvislosti a výsledkem měla být divadelní hra přímo na zakázku u příležitosti významných výročí města Aše. Zhruba 4 měsíce jsme řešili jen historickou linku, předávali si materiály, dělali korekturu, z toho už vypadly první scénáře, které se revidovaly, a pak už se zkoušelo také přímo v zahradách muzea.“
Divadelní soubor Viktora Braunreitera spolu s chebskými herci zvolil pro autorskou ašskou hru netradiční pojetí. „Není to standartní divadelní představení, které má jeden začátek a konec, ve hře máme více střihů a více časových událostí, proto využíváme celého areálu muzejních zahrad. Všichni diváci se tedy postupně přesouvají na různá místa,“ vysvětluje Andrea Kuzma.
Skvělé občerstvení v průběhu akce zajišťoval příjemný kiosek U Nás z Vlastislavi u Hazlova, díky čemuž se kulturní zážitek násobil ještě o zážitek kulinářský.
Ohnivý pes
„Celý rok se snažíme dělat věci trošičku jinak, než jsme je dělali doposud. Ať už to byla Muzejní noc, teď divadlo, 3. října spouštíme výstavu, která vznikla jako odkaz k zápisu do České knihy rekordů. Jmenuje se Až na dotek historie, bude probíhat také tady na zámečku a bude hodně zaměřená na vizuální prvky. Lidé totiž velmi dobře reagovali na výstavu zaměřenou na historické cukrárny. V příštím roce plánujeme udělat Muzejní noc v budově hasičárny, což bude také zajímavé. Dalším cílem do nového roku je více se zaměřit na svatby a lepší úpravu prostor. Co se týče budovy zámečku, pořád čekám na milník, zda se bude realizovat rekonstrukce, nebo ne. Od toho se také odvíjí možný program v zahradách,“ nastínila další plány muzea jeho ředitelka.
Viktor Braunreiter
Rozhovor s Viktorem Braunreiterem, autorem scénáře
Jak vznikla Vaše spolupráce s ašským muzeem?
To je skvělý, vůbec za to nemůžu (smích). Domluvila to paní Kuzma s Vlaďkou Vítovou z chebského divadla, oni sem zajíždějí hrát. A najednou přišli s tím, že by se mohlo udělat něco o historii Aše, protože tento letošní rok je opravdu významný, jsou v něm různá důležitá výročí. Já podobné věci dělám na Karlovarsku, prohlídky Karlových Varů, prohlídky Císařských lázní… Takže jsem se toho ujal, byli jsme z toho velmi nadšení a šlo to velmi rychle.
Velké finále
Z čeho jste vycházel?
Od muzea i od infocentra jsem dostal nesmírné množství materiálů, štos papírů, kde jsem mohl hledat, až to skoro bylo kontraproduktivní, zabralo mnoho času prokousat se tím.
Bylo jasné, že je potřeba zdůraznit letošní významná výročí, že je potřeba mluvit o vrchu Háj, o rozhledně, a k tomu se mi dostala do ruky knížka Pověsti a povídky Ašska. Tak jsem si řekl, že to bude skvělé, že tam najdu pověsti z Aše.
Pročetl jsem celou tu knížku a přímo z Aše tam není téměř ani jedna pověst. Nakonec jsme použili pověsti Ohnivý pes a Zmizelý Benátčan, ty se mi líbily úplně nejvíc.
Napsat to nakonec šlo strašně rychle, protože těch podkladů bylo opravdu hodně. A když jsem nevěděl kudy kam v textu, tak jsem prostě zacitoval něco z těch podkladů, třeba jsem ukradl větu. A ono to člověka posune dál.
Dál jsem si říkal, jak tu nejstarší historii odvyprávět, a pomocí jednotlivých skečů mi to přišlo jako docela dobrý nápad, který by mohl zafungovat.
Opravdu, ale opravdu jsem nečekal, že tady bude tolik lidí, vůbec ne. Jsem velmi příjemně překvapený.
Zaplněný ašský amfiteátr
Jak dlouho hra vznikala?
Scénář nevznikal dlouho, to bylo třeba do 14 dnů hotové. A pak bylo pár zkoušek, ale jak bylo na představení vidět, celé je založené na improvizaci a komunikaci s diváky. A tenhle druh divadla venku, v plenéru, snese chyby. A divák na ty chyby čeká. Když někdo vypadne, tak divák čeká, jestli se dokážeme vrátit zpátky k tématu a tak dále. Tímhle stylem to vlastně ve Varech děláme už 10 let a víme, jak to funguje.
Máte s kolegy nějaké další společné plány?
Myslím, že máme, kolegové vypadají, že se neštítí vůbec ničeho (smích), takže určitě něco vymyslíme. Známe se z jeviště Západočeského divadla v Chebu, ale poprvé jsme dali dohromady takovouhle spolupráci, kdy jsme ve svém volném čase společně připravili toto přestavení.
Teď zvažujeme, že bychom ho s mírnou úpravou nabídli ašským školám, protože přeci jenom je to lokální historie a nemuselo by to být špatné. Muzeum by k tomu dodalo erudovaný výklad a uvedlo případně věci na pravou míru. Děti si stejně budou pamatovat to srandovní, ale mohly by si to takto zapamatovat lépe.
V Aši bývala vždy zima, stavbu rozhledny nevyjímaje
Jaký je Váš vztah k Aši?
Neuvěřitelný. V roce 1964 sem moje máma dostala umístěnku a pracovala tady ve špitálu na klinické biochemii asi 2 roky jako laborantka. Celý život vzpomíná na nejkrásnější roky svého života v Aši. Takže my jsme si sem potom vždy jednou za rok udělali výlet, procházeli se po parcích… Vždy vzpomínala na skvělé lidi a přátelství, která tady poznala.
Jak to na Vás tady v dětství působilo?
Mně se to líbí pořád stejně. Ono to má atmosféru, Aš je sentimentální město. Každopádně mě dostávají ty široké bulváry, to tady úplně nečekáte. Je to město zelené, úžasné, krásné…