Dva jednosměrné mosty navazují na předchozí článek Bez křídel!
Podle kosmogonických i antropogenních mýtů původních národů Amerik sehrávají tunely, průchody, brány a mosty zásadní roli – prapředci se v nich vynořují do tohoto světa ze světů jiných. Na vertikální ose v nich najdeme dvě varianty, představující oba směry.
Podle první se lidé ocitli v našem světě tak, že propadli, propluli, proletěli tunelem z horního světa do toho našeho. Podle huronského mýtu Nebeská žena Aataentsik propadla z horního světa otvorem po vyvráceném stromu a padala do světa spodního, do světa beze světla – to se nacházelo pouze v horním. Hejno husí Aataentsik zachytilo, ale nemělo ji kam položit, neboť země ještě neexistovala. O tu se bude muset postarat Velká želva. Zvířata se pak v mýtu snažila vytvořit pro ženu z nebes pevnou půdu, na níž by mohla spočinout.1
Podle druhé varianty se naopak lidé museli prodrat vzhůru, do našeho světa, ze světů pod ním. Podle kmene Hopi pod světem na povrchu existovaly tři světy podsvětní. Všechny tonuly v temnotě a v tom nejspodnějším se lidé množili tak rychle, až se přemnožili a při každém pohybu do sebe vráželi. Když si někdo odplivnul, plivl na někoho jiného a brodili se ve vlastních výkalech, takže to v tom přecpaném světě nebylo k vydržení. Ozývalo se neustálé bědování a zhnusené výkřiky, že takhle nelze dál žít. – Dvě hrdinská dvojčata dokázala prorazit otvor nad tím nejspodnějším z podsvětních světů. Rychle rostoucí rákos umožnil, aby po něm lidé i ostatní tvorové vyšplhali do světa nad ním, kde bylo podstatně snesitelněji, byť tam pořád byla tma. – Situace s přelidněním se ovšem opakovala (jak neblaze příznačné pro naše časy), a tak nezbývalo než prolézt tunelem opět do vyššího jeskynního světa. Tam se ale ženy pomátly, přestaly dbát svých mateřských povinností a po všechen čas pouze tančily v mužských kivách (rituálních domech). Bylo nutné uniknout i odsud. – Vyšplhali tedy do čtvrtého světa. Ten byl vlhký a pustý – a stejně jako ostatní pod ním byl prostoupen temnotou. Muži za svitu pochodní objevili stopy jediného tvora, který v tomto světě žil i vládl současně – stopy Démona mrtvol, stopy smrti. Smrt byla jedinou bytostí, která na lidi ve čtvrtém světě čekala. Spolu s lidmi se do horního světa vyšplhalo ještě pět dalších tvorů: cvrček, pavoučice, kojot, vlaštovka a sup. Bez vzájemné spolupráce zvířat a lidí by nebylo objeveno světlo, které konečně protrhlo temnotu čtvrtého světa. – Mýtus pokračuje líčením toho, jak se lidé stali smrtelnými a jak se poté, co je Démon smrti dohoní, navrátí do světů pod tím naším, z nichž kdysi vyšplhali sem.2
Lokalitami průchodů mezi světy bývají často jeskyně, ony přirozené tunely, skrze něž se lze ocitnout v odlišných světech. V mytologiích původních Američanů se opět objevují oba vertikální směry průchodů. Mýtus Pajutů o původu nehybné Severní hvězdy začíná líčením tužeb muže Na-gá – Horské ovce – zdolat i nejvyšší hory. Při jejich zdolávání se u Na-gá objevoval zvláštní stav euforie, který dobře znají nejen vysokohorští lezci. Ten je nutí zdolávat další a další vrcholy. Nemyslím, že by v tom měla být pouze egomaniacká touha, vyjádřená slovy „výše, dále, rychleji“.3 – Jednou Na-gá narazil na horu, po níž se nedalo šplhat, tak příkré byly její svahy. Ta hora ho fascinovala, neboť se dotýkala nebes. Všechny jeho pokusy zdolat ji však končily nezdarem. Po marných pokusech konečně našel prasklinu ve skále. Potíž byla v tom, že prasklina nevedla vzhůru, nýbrž dolů. Po jisté době sestupu se ovšem směr změnil a cesta začala uvnitř hory příkře stoupat. Když hrdina šplhal tunelem vzhůru, strhával přitom množství kamenů, které se řítily do hlubiny pod ním. Venku na skalách se nikdy nebál, ale uvnitř hory v něm tma a vyčerpání probudily strach. Rozhodl se proto, že se vrátí. – Zjistil však, že průchod je zatarasen množstvím kamenů, které sám uvolnil při výstupu. Nezbylo mu než se vrátit, šplhat dál a doufat, že se dostane ven. Když nad sebou v temnotě uviděl světlo, ulevilo se mu. Ale ne nadlouho. Když ke světlu vylezl ven, zjistil, že stojí na vrcholku tak malém, že se nemůže ani otočit. Závratně vysoký horský štít byl tak strmý, že bylo vyloučeno, aby se po jeho povrchu mohl dostat dolů. Cesta zpět tunelem pak byla zasypána. – Za svou odvahu a vytrvalost byl ale Na-gá odměněn. Nezemřel. Proměnil se v Qui-am-i Wintook Poot-se: v Severní hvězdu, jediný pevný bod na obloze.4
Nejprve horou dolů, teprve pak nahoru. Nejdřív dolů k zemi, až pak vzhůru k nebi – a na nebesa. To všechno v naprostém osamění, bez jediného živého tvora, který by byl nablízku, v temnotě, kde se tak snadno propadá strachu…
První série Temného případu (2014)5 končí dialogovou meditací rekonvalescentů, kteří se odvozíčkovali – hrobníkovi z lopaty – před Lafayette General Hospital. Rust hovoří o temnotě, v níž na něj čekají dva zesnulí, které miloval: otec i dcera. Všichni se v té temnotě rozplynou. Pak přijde řada na historky o hvězdách. Rust sděluje svému kamarádu Martinovi, že existuje pouze jedna historka, ta nejstarší: světlo proti tmě. Martin mu tlumočí svůj pocit, že tma si pro sebe zabrala mnohem víc místa. Rust opáčí, že kdysi byla pouze tma – a že světlo začíná vyhrávat.
Vypadá to tak, že některé šamanské rity se pokoušejí navodit uvedené stavy průlezů, aby daly sapiensím dnům 21. století pocítit, co ona vnoření a vynoření nesla s sebou jako poselství. Aby nám, spjatým s jediným břehem reality, navodily pocit letu, padání, průlezu. Na směru vertikály onoho pohybu záleží pouze okrajově. Jde v něm o to, aby se po vstupu za stěnu ze žluté mlhy popřela nepružnost vnímání. Mlha je jakýmsi médiem, schopným odklonit ustálený popis světa, aby se za ním mohl vynořit popis jiný. Vnímání v husté mlze je tápáním. Obrysy jsou nejasné, ve vzduchu se vznáší voda, vodní svět jakoby překryl ten, na nějž jsme navyklí. Zpředmětněný svět se převléká do jiného tvarosloví, nám neznámého, toho, které vylučuje jednoznačnost odpovědí na to, co vnímáme.
Je to podobný pocit, jaký jsem zažil, když jsem se neplánovaně ocitl ve vodním světě, ve světě za zástěnou.
První zkušenost proplutí tunelem jinam, kterou si vybavuji, byla zkušenost pádu do hlubin. Vězel jsem v mladším školním věku a spolu s rodiči a dvěma mladšími bratry jsme dleli zhruba v polovině sedmdesátých let na Zemplínské Šíravě. Den jako každý jiný uprostřed prázdnin – nehybné prdele, stehna, připečené bůčky, žár, bedmintonový košíček visící po odpalu ve vzduchu. Pstruh za zenitem, tak fanfaronsky přesolený, aby se na něm nedalo poznat, že jeho éra uplynula již před početím. Do této nehybnosti se chce asi sedmiletý fracek zchladit koupelí v onom východňárském pseudomoři. Leze do vody, již kolikátý den ve stínu olší, že neočekává jako obvykle nic než svlažení. Bublinky tentokrát stoupají neuvěřitelně rychle vzhůru, zatímco fracek se propadá dolů. Kupodivu se neděsí, spíš mu připadá zajímavé, jak se ten svět náhle změnil. Kaolínovitě žlutozelená voda vystupuje jakýmsi trychtýřem vzhůru – a současně to vypadá tak, jako by druhý trychtýř táhl synka dolů. Rychlost propadu je fantastická. Kam se hrabe rozparáděná rychlost zelené Škody 100 MB, kterou jsme sem pluli po již otevřených úsecích D1. – V tom světě bylo pořád světlo. Tlumené, nažloutlé. Vzpomínám si na bublinky, které neunikaly z mých úst, ale byly jakýmsi vedlejším produktem pádu. Vznášely se rychlostí posunu dolů, naprosto průzračné, odrážely obličeje–tváře, které jsem sice neviděl – propadal jsem se sám –, ale zjevně tam někde musely být. Ty bubliny byly zrcadly, dalšími průchody. Jedním tunelem jsem padal a další nesčetné míjel. Na počátku to po onom nenadálém přesmyknutí světů škublo s emocemi. Dál už chybělo jakékoli hodnocení situace: rozum i cit se vytratily. Věděl jsem, že směřuji jinam. Nebylo tam žádné očekávání, žádné vzrušení, žádná panika, ani stopy strachu. Jenom jsem vnímal ten směr dolů. – Výnor byl stejně neočekávaný jako vnor. Stalo se to. Náhle. Byl jsem nad hladinou. V dálce se na obzoru tyčily kopce Vihorlatu, občanstvo se cachtalo vůkol. Nechápal jsem, co se to stalo. Myslel jsem, že jsem se propadl do nějaké jámy. Teprve teď jsem pocítil strach. Mohl jsem se přece utopit.
Společně s otcem jsme pak hledali „díru“, do níž jsem se zasunul. Místo se nacházelo asi dvacet metrů od břehu, bylo možno jej poměrně přesně lokalizovat, ale žádnou jámu jsme pochopitelně nenašli. Odkud se tedy vzala a kam se vytratila? Ten jednosměrný most se objevil a ztratil? Nebo byl pouze ve mně?
Další pochody po jednosměrných mostech jsem si již navozoval záměrně.
Na začátku devadesátých let jsem se začal na Skřidlech seznamovat s šamanskou cestou do podsvětí.6 Boris David, který mi cestu zprostředkoval, měl v tom, čemu můžeme říkat spiritualita, zkušenosti jako málokdo u nás. Seznamoval mě a mého bratra se súfijskými, jógovými a zenovými technikami, s holotropním dýcháním a čínskými cvičeními odvozovanými z taoistických tradic. Za vrchol vlezů za oponu považoval techniky šamanské. Tou kardinální byla cesta do dolního světa. Je i u nás dostatečně známá díky překladu knihy Cesta šamana od antropologa Michaela Harnera.7
Už první zkušenost s výletem do dolního světa byla fascinující. Aniž bychom byli dopředu slovně manipulováni, jak má propad probíhat, oba dva jsme po výstupu zpět vzhůru konstatovali, že jsme dolů byli vtaženi vírem – turbulencí, točící se proti směru hodinových ručiček. – O několik let později, kdy už na Skřidlech jako meditační místnost fungovala konírna vytápěná obrovskými bubnovými kamny, jsem zde zažil přechod po mostě, který mě dost vylekal.
Cestu do dolního světa jsem absolvoval již mnohokrát. Pravidelně jsem se jí totiž opájel sám doma, takže to pro mě byla poměrně známá, až rutinní záležitost. V temnotě na protilehlém konci místnosti, než kde hřála kamna, jsem se tehdy po každém „skluzu“ nejprve díval na obrovské černé ptáky. Snad to byli krkavci, ale nad zamlženou listopadovou scenérií mírně zvlněných kopců kroužili spíš jako káňata. Mlhavo, deštivo, nevlídno. Bylo to o oslavě zimního slunovratu. Pak se přihodilo něco nezvyklého. Ocitl jsem se na zemi a nepoznával jsem vlastní tělo: místo rukou jsem měl křídla. Loketní i ruční letky přitom byly podivně zplihlé, jakoby mokré. Dřepěl sem na zemi. Tělo jsem měl na opeřence nepřiměřeně veliké, ale velikosti lidského těla nedosahovalo. Dřepěl jsem a nejraději bych se byl vznesl, ale nevěděl jsem, jak. Zapomněl jsem to. Cítil jsem se trapně. Zčásti jsem si uvědomoval, co se děje, a zčásti halila mou mysl podivná tupost. Nejsilnější dojem z toho, co se mi přihodilo, byl ten, že až to zjistí okolní sapienti, bude to neskutečný trapas. Kafkova Proměna. „Co tady dělá ten krkavec nebo havran? Jak na nás tupě zírá a jaký má nevzhledný velký tělo, takhle přece krkavci nevypadají. Křídla jak rorýs, ani se neumí odlepit od země. To stvoření si nezaslouží ani lítost.“
Na jednu stranu jsem se cítil trapně, ale částečné otupění tu trapárnu korigovalo. Jisté části mé osobnosti to bylo jedno, co o mě budou sapienti vykládat. S plnou vážností se mi ale vynořila myšlenka, že v tomhle stavu nemůžu do vlaku, takže budu muset domů přece jen odletět. – No, nakonec jsem z Velelešína odjel přes Budějovice domů na Západ, tedy domů do Aše, přece jen vlakem.
Síla ticha je v pořadí osmé svědectví Carlose Castanedy o výuce, kterou podstoupil v Mexiku coby adept čarodějnictví.8 V poslední šesté kapitole Ovládání záměru shrnuje abstraktní jádra středoamerické šamanské tradice nagualismu a podává v ní teoretické zdůvodnění přechodů mezi světy.
Oněmi světy jsou v Castanedově podání dva póly, dva jednosměrné mosty, dvě oddělené části, které (v sobě?) zažíváme.
První, starší, uvolněnější, temnější, těžší část poznává přímo, bez myšlení, bez jazyka. Tuto část označuje Castaneda jako tiché poznání. Je spojena se vším, a proto je bezstarostná: ví, že na ničem nezáleží – anebo že na všem záleží stejně.
Druhá, mladá, rozrušená, lehčí část se z ničeho netěší, protože je nejistá. Chybí jí schopnost spojovat, proto se cítí osamělá a zranitelná. Je to povrch bytosti, plný obav. Ten hovoří racionálním jazykem. Je to jednosměrný most duality, je to část, která všechno ostatní vidí a posuzuje z pozic ega.
Don Juan, Castanedův učitel, autorovi sděluje, že kdysi dávno postávala většina lidí na té části jednosměrného mostu, kterou, jak řečeno, nazývá tiché poznání. Málokdo z lidí se ovšem nacházel přesně v onom bodě, který byl neznečištěn částí druhou. Moderní člověk – moderní už pár tisíc let – se ovšem přesunul k druhému mostu. Pohled na něj není o nic méně žalostný, než býval pohled na červory v minulosti, kteří se přimykali k břehu tichého poznání. Dnešní pohled na údajně moudré tvory vzbuzuje cokoli jiného než dojem, že by jejich jednání mohlo být bráno vážně jako jednání rozumně uvažujících bytostí.
Mezi jednosměrnými mosty lze ovšem přecházet. Nikdy se z nich nestane most jeden, ale od jednoho k druhému není zas až tak daleko. Jistě to zažili všichni ti, kteří se léčili třeba ayahuascou.
Otázka, kde vlastně leží ony odlišné říše, je pak jednoduše zodpověditelná. Tento a onen svět nejsou tady a tam, nýbrž tady a tady.
1 Taylor, F. C.: Mýty a legendy indiánů Severní Ameriky. Volvox Globator, Praha 1995.
2 Hlasy větrů. Mýty severoamerických indiánů, NLN, Praha 2000.
3 Například cesty do horViz některé básně a eseje amerického „básníka divočiny“ a „hlubinného ekologa“ Garyho Snydera, ovlivněného mimo jiné severoamerickým šamanismem a vyzývajícího k úctě k Zemi, jsou sakrálními poutěmi, nikoli zářezy, kolik hor už zdolal..
4 Hlasy větrů. Mýty severoamerických indiánů, NLN, Praha 2000.
5 Detektivní seriál z produkce HBO (True Detective, 2014–2015). Dva naprosto rozdílní bývalí kolegové, kteří pracovali v louisianském oddělení vražd, jsou vyslýcháni federálními agenty ve věci sériových vražd s okultním podtextem.
6 V malé jihočeské obci Skřidla (část obce Velešín, okres Český Krumlov) vznikla po roce 1989 komunita lidí, zabývajících se praktikováním různých spirituálních tradic.
7 Harner, Michael : Cesta šamana, DharmaGaia, Praha 2010, s. 53- 62.
8 Castaneda, Carlos: Síla ticha, Volvox Globator, Praha 1998.