Kdo by neznal jeho zvláštní výtvarná díla? Milují je všechny věkové kategorie již celé století. Opravdu, vždyť třeba Jaroslav Hašek si přímo od Josefa Lady vyžádal ilustrace pro svého vojáka Švejka. To byl již hodně známým malířem, měl zakázky i od podniků, kreslil reklamy a karikatury – již kolem roku 1910 byl poměrně vytížený. Po válce začal i s tvorbou pro děti a roku 1933 vydal nesmrtelného Kocoura
Mikeše.
Nevěříte, že jsou tak důvěrně známé obrázky až tolik fousaté? Setkali jste se s tím, že se nad nimi někdo ofrňoval, že nejsou umělecky hodnotné, že je to nejspíš poněkud kýčovitá věc? Zažila jsem několik takových setkání s estéty, ale pokud někdo dá pouze na tituly vzdělávací a ohrnuje nos nad tím, že Lada byl pouhý samouk, mýlí se. Sice se na uměleckou školu v r. 1906 nedostal, ale mohl alespoň navštěvovat kurzy kreslení – a na uměleckou průmyslovku se ještě jako hodně mladý přece jenom doškrábal. Jeho styl byl jedinečný i proto, že viděl pouze na jedno oko. Tohle a také ohlas veřejnosti na jeho tvorbu ho ovlivnily natolik, že se spokojeně věnoval především svým vzpomínkám na Hrusice přelomu století, na venkovský život, jaký již tehdy zanikal.
Obrázky Josefa Lady tudíž nejsou kýčem. Nejsou prvoplánově líbivé, spíše dokumentují dobu Ladových vzpomínek a, třebaže jsou jeho výtvarným projevem stylizované, zachycují lecjaké zapomenuté maličkosti. Například „podolek“, koukající klukům vzadu z gatí – malí kluci neměli kalhoty sešité, aby mohli podle potřeby přičapnout a ulevit si. Protože košile bývaly dlouhé, z toho rozparku často trčely. Detail, ale významný.
Když se po r. 2007 měnila práce se seniory v zařízeních s ohledem na jejich osobnost, některým lektorům a inspektorům nešly pod vousy Ladovy obrázky na pokojích. Chtěli hlídat „infantilizaci“, ale co mne se týče, právě jistou znalostí kontinuity a historie jsem dokázala oponovat, že naopak právě Lada doprovázel klienty někdejším životem a reprodukce na zdi visí oprávněněji, než například kopie děl světoznámých umělců, které jsou pro klienta hezké, ale nicneříkající.
Josef Lada byl velice pracovitým člověkem. Zachoval nám nejen ilustrace dávného venkovského života a zvyků, ale také mnoho říkadel a písniček. Tohle mělo veliký vliv na národní cítění během války, kdy se také další přední výtvarníci věnovali tvorbě pro děti (leporela, ilustrace knih a podobně) a právě lidová slovesnost měla dětem připomínat jejich český původ. Pro děti tak často právě tehdy vznikalo to nejhodnotnější možné. Dokud Heydrich nezakázal vydávání dětských časopisů, pracovali umělci i v jejich redakcích. Například Hermína Týrlová, později naše velice oceňovaná tvůrkyně animovaných filmů…
S Josefem Ladou se každoročně setkáváme i díky pohlednicím ke všem ročním obdobím a měsícům. Bohužel těchto setkání ubývá, protože posílání pohlednic je dnes již spíše řídkým luxusem. Důležité zůstává především setkávání dětí v nových a nových vydáních Ladovy Mojí abecedy a Říkadel. Zkuste je otevřít a rázem se vám vybaví i melodie uvedených kousků písniček. Nebojte se je zanotovat, nebojte se zavzpomínat na vlastní první čtení, dětem otevřete další světy.