Kamil Funiok je sedmatřicetiletý Ašák, otec dvou synů (15 a 10 let), povoláním zedník. A také nadšený „stezkař“, říkající si Potulný nádeník. Náš rozhovor vznikl v zaniklé obci Újezd těsně poté, co Kamil došel na nejzápadnější bod, a dovršil tak jako jeden z mála lidí u nás kompletní trasu Stezky Českem. Tedy první oficiální dálkovou turistickou trasu v ČR, dlouhou úctyhodných 2000 kilometrů, a to navíc bez použití finančních prostředků. Za absolvování severní i jižní trasy obdržel od zakladatele Stezky Martina Úbla a Klubu českých turistů certifikát, který tento výkon stvrzuje. Byla radost s Kamilem tento významný okamžik sdílet u večerního ohně. O své několikaměsíční pouti na Stezce Českem by v budoucnu rád napsal knihu.
Měl jsi nějaké zkušenosti s turistikou, než jsi vyrazil na Stezku?
S tímhle typem turistiky vůbec. Jsem prostě takový klasický vandrák, prostě pilky, sekyrky… Někam se jde 15 kilometrů kolem komína, jak se říká. S pobytem v přírodě rozhodně zkušenosti mám, už od dětství. Co se ale týče dálkových pochodů, tak vůbec žádné.
Chodil jsi v dětství do nějakého turistického oddílu?
Chodil jsem na Táborníky, takže jsme už tehdy podnikali různé výlety.
Co tě přimělo zrovna k tomu, vydat se na Stezku Českem?
Impulzů bylo mnoho. To člověk musí mít ve své hlavě, aby úplně pochopil, jak moc mě to tam navedlo. Bylo to ale spontánní rozhodnutí, vždycky říkám, že si mě Stezka našla sama. Zavolala si mě a vlastně chtěla, abych ji šel.
Bylo to tak, že jsem dostal od bývalé přítelkyně nůž, který visí tamhle na báglu. Dostal jsem ho loni v červnu k narozeninám a u něj byla mapka Stezky Českem, kterou k nákupu přiložil eshop, kde nůž objednala. S přítelkyní jsme vlastně pořád byli v lese, mimochodem pořád jsme kamarádi. Vlastně přesně před rokem jsme spolu vyrazili na první etapu Stezky. Ta nám tedy komplet propršela, to byl masakr. Takže Aš – Klínovec komplet v dešti.
Labské pískovce
A věděl jsi už něco o Stezce Českem, nebo jsi se o ní opravdu poprvé dozvěděl až po vybalení nože s mapkou?
Úplně první impuls vlastně byl, když jsem si hledal bucket list, tedy seznam přání, která chceš stihnout, než zemřeš. Psal jsem si bucket list a googlil to slovo. Vyskočila mi tam Lucka Kutrová, která také šla Stezku, ale absolvovala i Pacifickou hřebenovku, což je asi jeden z nejznámějších trailů. A ta mě tak nějak dostala k dálkovým trekům a inspirovala mě. Tehdy jsem se asi přidal i do facebookové skupiny Stezky Českem, ale nějak jsem to neřešil. Ale když mi potom přišla ta mapka, tak jsem to bral jako impuls a vyrazili jsme.
První etapu jsme šli týden. Vrátili jsme se vlastně zpátky do Aše, protože jsme potřebovali nakrmit rybičky, pak jsme ale přijeli zpět do Kraslic a pokračovali jsme. My jsme ale byli naprostí začátečníci, když jsme potkali stezkaře, ti se nám opravdu smáli. Táhl jsem třeba 2,5 litru vodky s džusem a prostě takové nesmysly, které lidi běžně netahají. Táhl jsem si třeba i moka konvičku… Byli jsme prostě úplní zelenáči, na Klínovec jsme vlastně ani nedošli, skončili jsme asi 10 kilometrů před Klínovcem na Horní Blatné.
Takže po tomhle prvním zážitku s dálkovou trasou jsi zjistil, co s sebou vlastně brát a co nebrat?
Trošku, ne že bych se úplně ponaučil, pořád si táhnu tunu zbytečností, ale říkám si, že si to táhnu já svýma zádama. 20 kilo je takový standart.
Na kolik dní dopředu si nosíš jídlo a pití?
V mém případě je to právě dost nespecifikovatelné, jak to prostě dostanu. Tím, že jsem to šel fakt jako nádeník bez peněz… Z Aše jsem vyrážel se zásobou jídla na 5 dní až týden, což bylo těžké, to se nese špatně.
Pravčická brána
Co bylo vlastně impulsem pro to, zkusit Stezku Českem absolvovat jako Potulný nádeník, jak si říkáš?
Potulný nádeník v podstatě vznikl už v roce 2005, teda to nevím, jestli to vlastně chci dávat do novin, protože se to dozví máma, která si tenkrát myslela, že jsem u kámoše. Stopem jsem tehdy objel pár krajských měst, byla to taková party cesta. Byl jsem teenager. Byl jsem v mezidobí mezi školami, měl jsem rok volna a řekněme hodně nízký rozpočet a zjistil jsem, že ty nejlepší party jsou ty, kam člověk přijde s padesátikorunou.
Už tehdy mě napadlo, že by bylo skvělé takovouhle starou cestou obejít republiku a živit se fakt tou nádeničinou. Byl to jen takový sen. A když jsem pak na Stezce objevil Trail Angely, tak jsem si řekl, že by se to dalo tzv. použít. Nejčastěji jsem jako nádeník lidem sekal dřevo a trávu.
Kdo jsou zmiňovaní Trail Angels (pomocníci na Stezce)?
Na tohle je hrozně těžké odpovědět, protože každý Trail Angel k tomu přistupuje trochu jinak. Některý rád uvidí kohokoliv a třeba říkají: „proč chodí tady do kempu, když můžou spát u mě“, zatímco další ti řeknou: „proč leze ke mně, když může spát tady v kempu“. Člověk to musí prostě nějak nacítit.
Oslovil jsem naprosto všechny, kteří jsou v itineráři a napsal jim. Jsou třeba místa, kde jsou 4 v jedné vesnici. Pro mě poznat co nejvíc Trail Angelů byl takový primární cíl po tom, to celé dojít. A ty, kteří se mi ozvali, jsem navštívil. Mnohdy to bylo jen o popovídání a šel jsem dál.
V úvodní zprávě jsem se představil a seznámil je se svým cílem, s tím, že jsem vyrazil jako Potulný nádeník bez použití finančních prostředků a že primární pro mě je je poznat, ale pokud mi budou nějak chtít pomoci, tak se na tom můžeme domluvit na osobním setkání. Téměř všichni mi odpověděli. Skončil jsem na čísle 78 Trail Angelů a 52 jsem jich osobně poznal.
U milníku na Cínovci s Poky a Trail Angel Verčou
Jak sis celou trasu Stezky Českem rozdělil?
První etapu jsem šel vlastně dvakrát, poprvé s ex přítelkyní koncem července roku 2023. Pak jsem se vrátil a v podstatě jsem se stal závislým. Pořád jsem chodil a koumal, jak to udělat, kdy budu mít pár dní volno. Až jsem si ale jednou řekl, že nechci jít jednotlivé etapy, že to chci jít prostě celé. Vzpomněl jsem si právě na ten rok 2005.
Na první, severní polovinu Stezky jsem vyrazil 3. září 2023 po tom, co jsem oslovil několik prvních Trail Angelů a domluvil se s nimi. Byla to dvouměsíční pohádková cesta, dlouhá cca 1000 kilometrů. Na východní bod jsem došel 25. října.
Na jižní část Stezky, která je dlouhá cca 1100 kilometrů, jsem vyrazil letos 14. května a došel dnes, tedy 24. července.
Když bys měl svou Severní a Jižní větev Stezky Českem porovnat, v čem se lišily?
Lišily se dost. Loni jsem měl velkou kliku, protože v září a říjnu téměř nepršelo, takže jsem sever prošel bez zmoknutí. Rozdílů je velká spousta. Na jižní části jsem už byl maličko populárnější, díky tomu, že mě lidi znali z Facebooku, z přechodu severní části. Když byla loni hluchá místa bez Trail Angelů, řešil jsem to tím, že jsem musel oslovit třeba sedláka. Letos už jsem to řešit nemusel, stačilo dát příspěvek na Facebook. To bylo prostě úžasné, úplně mi to vhánělo slzy do očí, kolikrát jsem doslova brečel a říkal si, že je to prostě krásné.
Kdy se ti šlo lépe, loni, nebo letos? A jak sis zvykal na dlouhou chůzi?
Je to stejné, pokud nejsi v tréninku, tak nahodíš batoh a prvních 14 dní prostě trpíš. Na začátku jsem byl rád za 20, 25 kilometrů denně. V průměru jsem ale chodil těch 35 kilometrů denně, člověk se rozchodí. Moje maximum bylo asi 51,5 kilometru v Českém lese, a to je úplně šílené. To jsem šel bez zastávek. Já jsem ale vyloženě kochací typ a jít nonstop mě nebaví.
Mlýn v Kuželově
Strávíš chůzí celý den?
Vyrážím kolem deváté ráno, slunce mě vlastně tahá ze spacáku. Nejde to úplně specifikovat, je to různé. Večer, když vím, že mám přístřešek třeba ještě 5 kilometrů, tak jdu třeba i potmě.
Jaké jsou nejlepší zážitky, které ti Stezka dala?
Největší „topík“ je ten, že je ve Františkových Lázních na kolonádě součástí betlému svatý Josef, který je dělaný na můj motiv, podle mě. Loni jsem na cestě pod Králickým Sněžníkem omarodil a dala se do mě chřipka. Nebylo to vůbec dobré. Den jsem „umíral“ v nádražní čekárně a nevědel, co dál. Nechtělo se mi to ale vzdát proto, že za mnou stála spousta lidí, kteří mi pomohli. Mám totiž pocit, že to jdu i za ně, je to určitý závazek.
Na Facebooku mi vyskočila alternativní etapa Rychlebské hory, etapa navíc, která není úplně součástí Stezky. A tam právě byli Trail Angels. V Jeseníkách bohužel nebyli vůbec žádní a já tudy nemohl jít nemocný a bez zásob. Napsal jsem místním Trail Angelům a ti mi napsali, že jsou fanoušci směnného obchodu a ať dorazím. Objevili se mimochodem i v seriálu ČT o Stezce s Miroslavem Vladykou.
Přijel jsem tam stopem, vzal si dva brufeny a šel vykopávat kořeny, zrovna jako na potvoru ta největší řehole. Ale super, nějak jsem se s tím popral. Pak jsem odpadl a spal do druhého dne do tří odpoledne, kdy mě vzbudila Marcela, která byla zděšená, že mě nechali makat nemocného, protože jsem jim nic neřekl. Byli úžasní, bylinkoléčba, krásně se o mě ten den starali. Druhý den mi bylo líp a chtěl jsem jít dál. U oběda mě ale Zdeněk, který je umělecký dřevořezbář, požádal, jestli by podle mě mohl udělat svatého Josefa do jedné zakázky. Mně spadla brada na stůl, je to socha v životní velikosti. Až když jsem odcházel, jsem zjistil, že je to zakázka do Františkových Lázní, 10 kilometrů od domova. To mi spadla brada podruhé.
Socha Josefa ve Františkových Lázních
A co nějaké zážitky se zvířaty?
V Karpatech jsem našel obrovskou plantáž medvědího česneku, začal jsem se pást, a jak jsi v té přírodě sám, tak neděláš hluk, takže zvířata přijdou až k tobě. Zvedl jsem hlavu a přede mnou bylo stádo srnek i se srncem. Koukal na mě úplně stejně zmateně jako já a kdybych natáhl ruku, tak ho možná pohladím. Byla to krása.
Těch příběhů je ale spousta, vždycky něco zlé tě zavede k něčemu dobrému. Brzy jsem si na to zvykl a když se mi dělo něco špatného, těšil jsem se, v co dobrého to vyústí. Nechával jsem se vést okolnostmi.
A byly i nějaké horší zážitky?
Určitě počasí, zažil jsem extrémní bouřku, úplně šílenou, nic podobného jsem nikdy nezažil. Naštěstí jsem se po cestě v dešti schoval do přístřešku. Zmokneš, a jsi mokrý. Je to frustrující, ale co ti zbývá. Třeba v Karpatech jsem fakt 4 dny šel potokem, komplet mokrý, to bylo šílené. Fakt je to vysilující. Vždy říkám, že tam, kde nepršelo, tam to bylo krásné.
Fyzicky nejnáročnější etapa Stezky jsou rozhodně Beskydy, naprosto bez debat. Je to nahoru dolu, každý den, celý den. Neexistuje žádný beskydský hřeben, po kterém by se dalo jít. Říká se, že jsou to sobecké kopce.
Jaký máš názor na vytyčení trasy? Přijde ti dobrá?
Takhle, hláška „Může jít každý“ (podtitul Stezky Českem, poznámka redakce) je určitě hodně nadnesená. Myslím si, že ne úplně každý to dá. Třeba na Broumovsku lezeš po skalách nahoru dolů, je to vyčerpávající. Může jít každý, ale asi ne úplně každý to dojde. Já jsem ale v celkem dobré kondici.
U milníku s Trail Angel Míšou, Hrádek u Znojma
Co ti Stezka dala?
Dala mi obrovskou kupu přátel a známých po celé republice. A poznání, že lidstvo vůbec není takové, jak to vypadá na netu nebo v televizi. Že Češi nejsou tak zapšklí, závistiví a nepřející, jak to mnohdy vypadá. Že je tahle republika plná naprosto úžasných lidí, to pro mě bylo opravdu dojemné zjištění.
A co vnitřní klid, který mnozí na podobných stezkách hledají?
Vnitřní klid najdeš jako bonus navíc. Já jsem šel spíš opravdu za poznáním dobrých lidí.
Komu bys Stezku doporučil?
No, asi všem, ať jde každý podle svých možností. Ať se v lese chovají samozřejmě tak, jak se v lese má chovat. A ať hlavně nezneužívají dobroty Trail Angelů, to mi trošku vadí v poslední době. Taky si říkám, jestli jsem k tomu nepřispěl na tom Facebooku. Ale já jsem to jako nádeník šel oficiálně, všechny dopředu informoval a nikoho nikam netlačil. Po nikom jsem nic nechtěl. Je důležité jít to s čistým svědomím.
Chtěl bych závěrem moc poděkovat všem Trail Angelům a naprosto všem, kteří mi jakýmkoliv způsobem pomohli, protože to bylo úžasné. Na Stezce jsem nenarazil na člověka, který by byl nepříjemný, což je v téhle republice dechvyrážející. A ať to všem šlape.
Certifikát o absolvování severní části Stezky
Foto: Michaela Kolouchová a archiv Kamila Funioka