Už se nám provoněla nejedna domácnost. Linecké, perníčky, pracny, išelské dortíky a desítky a
desítky osvědčených a oblíbených receptů. Na řadu brzy přijde i nepečené cukroví a nad spoustou
formiček zavzpomínáme na maminčinu nebo babiččinu kuchyň a jejich zlaté ruce.
V takovýchto formičkách je zakleté kouzlo dávných hospodyň. Možná vám přijde, že asi moc dobré
ony kuchařinky nebyly, když jsou zobrazené kousky tak zašlé. Jenže právě na nich vidíme, jak se
některé tvary udržely (od cca první republiky) až do dneška. Sice třeba ten vykrajovací kapr už dnes
opravdu není žádná sláva, poněkud se rozlejzá na ocásku, ale když se mu po vystydnutí upečeného
tvaru nakreslily nějaké šupiny a očičko, leckdo se s chutí zakousl.
U nás měl tatínek důležité povinnosti: Jak se začalo s nepečeným cukrovím, nejdříve vyšel ven a
nahrabal na pečící plech spoustu sněhu. Maminka zatím udělala ve vodní lázni domácí čokoládu. Ze
ztuženého tuku, kakaa a cukru moučky. Sice bylo všechno při míchání hlaďounké, ale přesto měla
tahle čokoláda nezaměnitelnou chuť a konzistenci. Nebyla v puse tak jemná jako kupovaná, byla
drsnější, jako kdyby obsahovala zrnka menší, než máček, ale chutnala a moc!
Maminka ji nalévala právě do takovýchto formiček a tatínek je bral a zatlačoval do sněhu. Tím
čokoláda prudce zchladla a měla lesklý povrch. Potom se vyklepnutá dávala do krabice za okno na
mráz. U nás se balila do pozlátek jenom část. Nemlsali jsme tolik, nenastřádali dost „zlata“ nebo
„stříbra“, aby se balily všechny kousky – a stejně se nedočkavě rozbalovaly a jedly tak rychle, že by se
drahocenná pozlátka potrhala. Staniol se málokdy dal sehnat, alobal byl dost tuhý, takže jsme
schovávali kde co už během roku. Navíc naši v práci časem dostávali nějaké ty kolekce od ROH, takže
maminčina čokoláda jen tak ležela na talíři a zvala k blaženému mlsání.
Věkem většina formiček a vykrajovátek rezne a tmavne, ať už je ošetřujete jakkoliv pečlivě. A tak tu
na obrázku můžete vidět formičky železné vedle nějakých lehčích, dnes již vymizelý tvar velblouda a
stále oblíbenou včelku nebo motýla.
K tradicím určitě každý přidá tajné ochutnávání upečeného cukroví v krabicích. Zásadně se vybírají ty
kousky, co nemají správný tvar nebo jsou tmavší, než by měly být. Zkrátka nepovedené. Maminky,
znalé svých pappenheimských, schválně dávají oželitelné kousky nahoru, právě pro ty mlsné tlamičky.
Nejednou je s rukou pod víkem přistižen i tatínek, nejde tedy pouze o nenechavé tlapky potomků.
A víte, co? Stejně mezi ty nejhezčí upečené tvary odjakživa patřily kousky, vytvořené dětmi, například
za pomocí rádýlka. Sbírka domečků, co se u nás vždycky urodila v hlavičkách pomocníků a pod jejich
prsty, ta byla příčinou, proč jsem ještě při vážení přísad přidávala porci na linecké těsto.
Hezké přípravy a provoněný dům!