Kamil Funiok alias Potulný nádeník, rodilý Ašák, milovník přírody a turistiky tělem i duší, letos podnikl další ze svých cest. Z Aše tentokrát vycházel 15. května a zpět se vrátil po téměř 5 měsících, a to 6. října. Potom co si v roce 2023 ke Stezce Českem „přičichl“, doslova mu změnila život. V loňském roce prošel její jižní větev. Letos byl na cestě 144 dní, navštívil téměř 60 lidí po celé republice a Stezku Českem kompletně završil.
Potulný nádeník
Jak bys popsal své putování letos?
Moje první cesta byla základka, loňská střední škola a letošní cestu bych prohlásil za „vejšku“. Stezka pro mě byla škola, na které jsem se leccos naučil, a trail angels (osoby pomáhající turistům na Stezce Českem, pozn. red.) super učitelé.
Letos to bylo úplně jiné se vším všudy. Bylo to náročnější, ale zároveň zábavnější. Loni jsem takzvaně využil koncept Stezky. Šel jsem v podstatě po trail angelech, tedy lidech, které jsem oslovil já. Letos to bylo obráceně. Šel jsem za lidmi, kteří oslovili mě. Dal jsem si „inzerát“ do pár facebookových skupin, např. do skupiny Alternativní a komunitní bydlení. Byl jsem všude možně, šel jsem samozřejmě i po částech Stezky.
Ozvali se mi lidé, kteří se se mnou chtěli domluvit na konkrétní práci. Nepracuji za peníze, ale za „proviant“. Trošku problém byl, že se mi jich ozvalo skoro 300. Mám rád osobní komunikaci, takže jsem týden a půl strávil psaním si s lidmi. Kromě toho jsem navštěvoval i trail angely nebo mé spolužáky ze základky, které jsem dlouho neviděl. Celkově jsem navštívil kolem 60 lidí, u kterých jsem strávil většinou více dní. Pořád mi tedy zbývá dalších 240 na příští rok (smích).
Země zaslíbená. Zvěře a ptáků plná. Medem a strdím oplývající.
Měl jsi nějak předem domluvenou trasu s lidmi, které jsi měl navštívit?
Ne, vše bylo spontánní podle toho, kam jsem zrovna jel. Letošní plány se hodně tvořily autenticky, za pochodu, tím, s jakými lidmi jsem se zrovna seznámil a o jaké akci se dozvěděl. Je to krásné. Pokud nemáš danou cestu, nelze zabloudit.
Ale letos jsem poznal svůj věk, je mi 39. Měl jsem na výběr, jestli půjdu dál ke slečně, která byla vegetariánka, nebo k „týpkovi“, který měl farmu se zvířaty. Žaludek zvítězil (smích). Tohle bych ve dvaceti neudělal.
Kudy tě nakonec kroky vedly?
Nejprve jsem šel do Kraslic, odtud na Cínovec. Byl jsem v Brně, Českých Budějovicích, vlastně všude. S mojí sestrou jsem prošel Šumavu. Ušel jsem celkově přes 1 200 kilometrů. Letos jsem ale i hodně stopoval. Najel jsem 3 500 kilometrů autem.
Neměl jsem ale úplně čas sdílet cestu na sociálních sítích, což plánuji napravit. Buď jsem až do noci šel, nebo jsem pracoval, „socializoval“ jsem se a „pařil“. Také jsem oproti dřívějšku letos moc nespal pod širákem, ale většinou u někoho, kde jsem pracoval.
Tradiční sraz stezkařů, trail angels a milovníků svobody a cestování u TA Verunky na Cínovci
Jaké úseky Stezky Českem jsi letos prošel?
Šel jsem celé Jeseníky, loni jsem je totiž vynechal kvůli nemoci. Dál České Švýcarsko, Krušné hory, Šumavu, kde mi chybělo vystoupat na Plechý a její jižní část. Vlastně jsem docházel, co mi chybělo. I když to ne vždy byla úplně Stezka. Ale Stezku Českem mám po letošním putování prošlou už opravdu komplet.
Co ti letos nejvíc utkvělo v paměti?
Potkal jsem opět spoustu zajímavých lidí a zažil nejrůznější věci. K srdci mi přirostly Lázně Lipová a Lipnice nad Sázavou. Zažil jsem integrační divadlo, které na mě hodně zapůsobilo. Zapojuje lidi s Downovým syndromem, autisty nebo lidi po výkonu trestu. Je to s nimi velmi spontánní a autentické. Lidi kolem brněnského Divadla Klauniky byli skvělí a setkal jsem se s nimi několikrát.
Také se mi vždycky moc líbilo na Valašsku. Odtud se mi ozvalo i nejvíc lidí. Tam bych se chtěl do budoucna vracet. Vždycky mě to tam táhlo, navíc jsme celá rodina z Moravy. Cítím se tam jako doma.
Jaká jsou tvá oblíbená místa v ČR?
Valaško a Cínovec, ten je takovou mojí Mekkou. Trail angels Verča a Vendy na Cínovci vlastně stvořily Potulného nádeníka. Ten koncept mě napadl už v roce 2005, ale když jsem se dostal na Stezku a poznal trail angels, tak se mi to začalo skládat. Stezka si mě prostě volala. Chtěl jsem ji ujít celou, což se mi po 3 letech podařilo. Moc mě baví poznávat nové lidi. Mám pocit, že všude u nás znám někoho.
Byl jsem během svých nádenických cest opravdu na všech ikonických místech téhle republiky. Na Sněžce, na Macoše, v různých skalních městech… Letos tedy nedošlo na Krkonoše a Plzeňský kraj, tam jsem byl už dříve. Moc se mi ale líbila krajina Českého středohoří.
Se sestrou na Třístoličníku
Jakou máš motivaci pro tenhle způsob cestování?
Především je to zábava. Člověk vypadne ze svého běžného stereotypu. Dělají to takhle hikeři, kteří dělají turistiku. Já to mám navíc zpestřené tím, že opravdu poznávám spoustu lidí.
Měl jsi cestou nějaké problémy?
V životě jsem neměl puchýř na noze. Akce „nová bota“ ale letos nedopadla dobře. Měl jsem puchýř přes celé chodidlo, a to hned po prvním dni, kdy jsem došel do Kraslic. Za ten den jsem ušel kolem 45 kilometrů a boty jsem neměl přes zimu šanci pořádně rozchodit. 3 dny jsem si musel dát pauzu.
Další problém byl úpal. Šel jsem celý den na slunci a večer jsem to už cítil. Byl jsem zrovna u vozíčkářů z Orlických hor, kteří mají long covid a projevuje se u nich únavový syndrom. Je to masakr, jsou kvůli covidu v invalidním důchodu. Měl jsem jim pomoci dozdít kousek domu, ale byl jsem úplně vyřízený.
Jako problém vidím i to, že hodně řidičů „čumí“ do mobilu. Když člověk stopuje, všimne si toho. Děsilo mě to, že stovky lidí mě míjely a vlastně ani nevěděly, že u silnice někdo stojí. Další hroznou věcí je to, kolik je mrtvých zvířat kolem silnic. Člověk to v přírodě nevidí. Při stopování jsem si toho ale všiml. Spousta mrtvé, rozkládající se zvěře. Lišky, kočky, jezevci…
Hrozně mi vadí, jaký dělají Češi v přírodě nepořádek. Všude se válí „vajgly“, všude se najdou „kapesníčková zákoutí“. Velký rozdíl byl třeba na Šumavě, kde je to i v národním parku u nás problém. Stačí ale projít na rakouskou stranu a nic takového tam člověk nevidí. A to v Rakousku ani nejde o národní park. Přitom stačí kapesníček přihrábnout nohou, a je po problému.
Kamil Funiok v Brně
Je pro tebe jednodušší se na cestu vypravit, nebo se vracet?
Ze všeho se stane trošku rutina, všechno zevšední. Jsem tady pořád doma. Přesto Aš po návratu působí zvláštně. Prior v podstatě hyzdí celé město. Plus město působí špinavě. Ale to se dá říct i o přírodě v bavorském pohraničí, kde se také často válí odpadky. A také počasí – to je úplná klasika. Při návratu jsem v Aši okamžitě zmokl. Po esíčku v Hazlově začal Mordor (smích).
Je těžké se zastavit?
Je to nuda. Na cestě není žádný den stejný. Ale je pravda, že časem se rutina stane i z cestování. I když se dějí denně jiné věci a poznáváš různé lidi. Tahle moje cesta byla nejdelší, 4 měsíce, a přesto se z ní také stala rutina. Ty 2 měsíce, co jsem chodil dříve, považuju za ideální. Dostaneš se do klidu, který cesta přináší, a zároveň to ještě není vyčerpávající. Náročný byl třeba den, kdy jsem měl 14 stopů. Každý mě popovezl kousíček. Většinou jsou stopy ale úžasné a poznal jsem na nich skvělé lidi. Někteří se stali dokonce mým „osobním řidičem“, dovezli mě mnohdy až na místo, kam jsem potřeboval. Často tihle řidiči chtějí být součástí mého příběhu, když mě poznají.
Nejlepší TA na planetě, Verunka z Cínovce
Máš nějaké motto?
Co dojde, to přijde. Ať už jde o tabák nebo další věci. Vždycky tohle pravidlo vychází.
Jak vidíš budoucnost Potulného nádeníka?
Příští rok plánuji poslední nádeničení. Vím, že to říkám už potřetí. Chtěl bych se víc usadit. Možná bych chtěl vyzkoušet i to, jaké je to žít a pracovat v zahraničí. Láká mě Indonésie nebo Thajsko, kamarád mě láká na Kanárské ostrovy.
Koncept nádeníka mě ale strašně baví. Naši republiku díky tomu poznávám úplně jinak, dostal jsem se na hodně zajímavých míst a poznal spoustu zajímavých lidí.
Foto: archiv Kamila Funioka