Odjakživa bývalo běžné, že co se roztrhlo nebo utrhlo, ženská ručka celkem hravě sešila (pánská často spíše zdrátovala) a mohlo se nosit dál. Ona to dokonce bývala věda, proto se na dívčích školách od konce 19. století vyráběly vzorníky. Na některých uvidíte i štupování, tedy vyplnění díry plátěnou vazbou z nití nebo tenké příze. Později, dokonce ještě v devadesátých letech minulého století, se dál štupovaly ponožky a s patami nebo špičkami i kolena punčocháčů. Vida, završili jsme století takové práce a ani si toho nevšimli! Jestlipak určíte správně štupovačku, tedy onen druh niti na obrázku?
Nitě bývaly navinuté na špulkách, později (třeba jako kousek příze u halenek a svetříků) na tvrdém papíru. Právě, že tu stačil kousek – jako pozornost výrobce, aby se spravila případná dírka stejným materiálem. Špulky však byly hodně důležité. Byly ze dřeva a měly v sobě „tunel“, tedy díru skrz, aby se špulka mohla narazit na trn u šicího stroje. Tím pádem to byla ideální budoucí náprava se dvěma koly pro výrobu autíček a lokomotiv a jiných samohybů. Což je jakžtakž využitelné i dnes, kdy jsou nitě navinuté na plastové trubičky nebo pouze na papír – ale kdo by se s tím dělal. Ovšem kvalita nití se změnila. Dříve bylo rozložení jasné. Pevné bavlněné a lněné nitě, hedvábíčka a polyestery měly několik kategorií – a ty současné je mají také. Jenom těch přírodních ubývá. A proto se mi stává, že raději použiji starší nit na dřevěné špulce, než současnou „bavlněnou“. Ostatně, čínské soupravy na šití jsou opravdu spíše jako první pomoc, nitě se snadno trhají. Vypadají však hezky a komfortně, s mnoha barvami.
Hedvábíčka a polyester se musejí stříhat, tyto nitě jen tak neutrhnete. Tedy podle množství příměsi. Pokud se vrátíme do starých časů: Víte, jak se poznaly švadlenky? Mívaly na předním zubu zářez, jak tudy překusovaly napnutou nit. Což vím od někdejší legendy místního zubařství, pana Vraštila.
Také nůžek máme nepřeberné množství velikostí, tvarů a také schopnosti sloužit. Bývaly krásně zdobené (před sto lety), dnes jsou i nůžky pro leváky, dětské mívají zaoblenou špičku (a ty kombinované s plastem se rychle ničí). Nůžky na obrázku jsou z přelomu 50. až 60. let a slouží dobře dodnes, byly ostřeny snad jen dvakrát. Naopak jiné, velké, koupené v osmdesátkách, se nějak rozhodly stávkovat a nepomohlo ani utahování šroubu na středu, slouží však spolehlivě na tenký plech.
Důležité jsou, samozřejmě, jehly. Soupravy jehel v různých papírových obalech se stávají rodinným pokladem, protože leccos vydrží. Konkrétně tento košík se prodával dlouho, zhruba od šedesátých let. Ovšem bývaly i další obaly, třeba kufr nebo motiv fotbalu, rakety… Bohužel jehly ze souprav z Asie někdy nevydrží ani první použití. Lámou se. Také jehly, podobně jako nitě, mívaly nejen různou délku, sílu a velikost očka, nýbrž i tvar. Mohly být silné a zahnuté, používané čalouníky. Zkrátka přizpůsobené různým činnostem.
A proč zmiňuji pohádku? V časech 21. století se nám nějak domácí spravování ztrácí z obzoru. Prvorepublikový a pozdější obrázek maminky, skloněné večer nad zašíváním prádla a oblečení, už dávno neplatí. Co se roztrhne, vyhodí se, protože nákup nového je levný a lidé chtějí nosit jiné barvy, obrázky a kombinace. Navíc ne všechno po praní vypadá dál dobře.
Dnes se děti ve škole příliš ručním pracem neučí – pouze ve škole waldorfské zvládnou nejen přišití knoflíků, ale i cosi uháčkovat a uplést. Vrací se také móda visící niti, umně vytvořených děr (ty na džínách se vrací opakovaně), náznaky nedošitého. Tahle móda je tu s námi déle, než byste mysleli. Už někdy v baroku si šlechtici a šlechtičny nechávali někde něco viset, na šatech mívali rozpáraný kousek. Mohu si to dovolit, tak znělo poselství světu.
Na stáži v azyláku (2007) mi holčička ukázala medvěda s bebím. Byl rozpáraný u krku a navíc už se utrhl i kousek látky. Požádala jsem maminky o štupovačku čili látací nit. Nevěděla ani animátorka, co to je, ale jak jsem řekla „divná měkká nit z několika pramenů“. Jednu štupovačku našly. Přítomné maminky se sesedly kolem a já předvedla divadlo spravování nemocné hračky s výkladem. Jedna maminka si vzpomněla, že tohle dělávala její babička, ale měla k tomu takovou dřevěnou věc, jak se to jenom jmenovalo… „Hříbeček“, napověděla jsem a následovaly vzpomínky dalších, že se používá i naběračka, vlastně používala.
Více, než staleté dovednosti a zkušenosti se, samozřejmě, přetavují a mění s příchodem dalších možností a relativním bohatstvím (a plýtváním) současné společnosti, ale přece jenom se tu a tam udržují . U nás jsou totiž velice šikovné mladé ženy, které dokážou ušít leccos od hraček, menstruačních kalhotek až po originální modely na sebe. Možná si sem tam něco ušily už jako malé na panenku. Nebo je jenom svrbí prsty? Možná ty naše šikovné dívky a ženy zároveň napravují, co mohlo být smeteno do zapomnění. A to je velice dobrá zpráva. Věřím v um a snahu dalších pokolení.
A tipnete si, kolik bylo mně nejstarší známé švadlence, když ušila jednoduché, ale pevné oblečení z plátna pro muže? V ruce, samozřejmě. Pět roků.