Dnes budu vyprávět něco málo o první světové. Neděste se, však vám obrázek napovídá, naznačuje jakési pohodové posezení. Jde o jednu z mnoha věcí, jakým se dnes říká „merž“ a provázejí kdejakou událost, ba i vydávání knih. Jsou to věci, které podporují fandovství a také přinášejí peníze. Což byl hlavní záměr i této porcelánové soupravy.
Tehdy se prodávaly (stejně, jako dnes) i jednotlivé hrníčky, během války potom známky, sbíraly se peněžní dary a vznikali „železní rytíři“, jakého máme i v aule ašského muzea. Odstupňované hodnoty hřebíků se zatloukaly a společně vyplnily obraz rytíře. Hřeby železné, stříbrné a zlaté. Rytíř byl později slavnostně odhalen na městské slavnosti.
Během války se prodávaly pohlednice, speciální známky, vymýšlelo se cokoliv na podporu válečného úsilí, včetně sbírek šperků, předmětů z drahých kovů a podobně. Válka je hodně drahá legrace.
Je tomu již několik roků, co jsem si připravovala přednášku o první světové. Jak jsem zvyklá předkládat lidem cosi na osahání, nebylo mi do zpěvu. Nerada předvádím tytéž věci dokola. Po těch desítkách výstaviček a přednášek na různá témata je pouze několik předmětů, jaké jsem dvakrát vystavila nebo předvedla na jednom místě. Bývají to předměty velmi obdivované nebo vyžádané – tím mi potvrzují, jak se lidé chtějí setkávat i se známými věcmi.
Moje sběratelství je umírněné, neboť moje záliba nikdy nesměla zasahovat do našeho chudšího rozpočtu. Protože mi nevadí předměty „jeté“, hodně používané nebo poškozené, naučila jsem se nepohrdat. Získávala jsem je tím pádem lacino před současnou sběratelskou vlnou, případně ulovila na nějaké procházce nebo dostala darem.
Přednáška tedy byla celkem připravená, tuším jsme právě tehdy s kamarádkou hledaly stopy války v poválečné české literatuře. Dokázal někdo psát hned po návratu z bojišt? Pokud se zamyslíte, tak mimo Haška ani ne. Rychlý byl časopis TRN, jenže nešlo o knihu, ale o produkt studentů, kteří kolem sebe neviděli žádnou dost dobrou a velkou změnu v každodenním životě. Sami byli hodně zranění z prožitků ve válce (už v další válce se moc dobře vědělo třeba to, že se mají vojáci v první linii po několika dnech stáhnout), což dnes každý chápe jako těžká traumata. Tehdy se nikdo o poničené duše nestaral. Později se hodně psalo o Rusku, hlavně se snažil R. Medek, který psal i příběhy pro děti, aby porozuměly tomu, jak a proč tatínek tak dlouho doma chyběl.
Dobře, Medkovy knihy částečně mám, mohu vyprávět o dědečkovi (o tom zase jindy), dobročinné známky by se taky našly, pár bankovek… Prezentace byla hotová, ale ještě něco by to chtělo! A jako na potvoru se nic neobjevilo v Burziánce ani na internetu (anebo příliš drahé), ba ani na blešáku v Praze. Nic, co by mne oslovilo a čas ubíhal.
Šli jsme s mužem a psisky na procházku a já si mu stěžovala, jaká to bude nuda, že nic nemám. Vlevo pod smrky jsem zahlédla cosi bílého. Hned jsem hudrovala, že zase blbí houbaři zaneřádili les a šla to sebrat. Na podzim a na jaře je to v okolních lesích hrůza, někdy jedna igelitka na „naší“ trase nestačí. Tak tedy s povzdechem sáhnu na odpadek a on střep. Otočím a… Hned jsem si málem sedla. Kousek hrnečku s portréty fousatého Franze Josefa a arcivévody Karla! Krásný, nepoškrábaný, jasně rozpoznatelné podoby.
Třeštila jsem oči ještě, když jsem to ukazovala manželovi. A nikde kolem nic dalšího, jen hladká vrstva jehličí, ani známka po nějakém bývalém smetišti. Prostě tam ležel a čekal, až se uráčím konečně tím směrem podívat. Les se tedy zbavil věci, co do něj nepatří – a mně tím udělal velikou radost. A nejenom mně.
Přednáška měla úspěch a historka o nálezu také. Kdybyste viděli tu posvátnost, s jakou si posluchači střípek opatrně předávali! A jsou to někteří pěkní posměváčci, co zlehčují a pitvají kde co. Mezi nimi i studovaní historici, co by mohli leccos zkritizovat, a neřeknou nic ani v zákulisí.
Střep hrníčku byl k vidění i tady v Aši. I s úvodním obrázkem jsem ho vystavila 23. 9. 2023. Bylo to ve sklepních prostorách při trzích a i tady vyprávění zaujalo. Střípek je opět pečlivě zabalený a čeká na další příležitost.
Současnost mi přihrála spoustu dalších náhledů na historii minulého i devatenáctého století, třebaže jde většinou o historii obecnou, tedy nejen zdejší. Jenže skrze ni mohu potkávat důkazy o tom, jak žili lidé přímo tady, kde dnes žijeme my. Lesem darovaný střípek mne spojuje s každoročním všeobecným vzpomínání na konec téhle první války, která pocuchala skoro celý svět.