Vzpomínáme na konec války a k té vzpomínce patří i příběh dědečka, kterého jsem ještě stačila poznat. Prošel jedním z nejhorších lágrů, ale zachránilo ho, co uměl. Řemeslo v jeho případě mělo nejenom zlaté dno, nýbrž i cenu života.

Dědečkův příběh zní mezi ostatními skoro neuvěřitelně. Vyučil se stolařem (což je víc než truhlář, byť žil potom v ulici, kde se vyučil i Kléma Gottwald) a byl samorost. Snad že byl prudší povahy, jak se tehdy říkalo. Ale oženil se s velmi hodnou a pracovitou dívkou, měl dvě děti. Po narození synka však došlo k maléru.

Jeho bratr byl totiž komunista a během války, ještě před heydrichiádou, se zapojil do odboje. Němcům tedy přišlo jako velmi dobrý nápad ho zatknout, ale když on zrovna nebyl doma! Rodinná legenda praví, že prý na četnické stanici (poněkud zkreslená zase říká, že na gestapu) uklízela žena ze širšího příbuzenstva a ta navrhla zatčení jeho bratra Josefa (opět poněkud zkreslená a dramatická verze říká, že pronesla cosi, jako že tohoto bratra stejně nikdo nemá rád a chybět nebude). Faktem je, že Josefa skutečně zatkli a odvedli od rodiny.

Jeho žena z toho šoku přestala kojit, všichni se od ní odtáhli, jenom její otec přivedl kozu a řekl, ať si ji drží ve velké čistotě a malého krmí jejím mlékem. Starší holčičce byly sotva tři roky, miminku tak půl roku, s mladou matkou nepromluvila pomalu ani klika od dveří. Všichni se báli. Vyprávěla mi, jak strašné pro ni bylo shánět jídlo v zimě, i když se snažila sebevíc mít něco z jejich malého hospodářství. Nejhorší bylo, když měl její chlapeček zánět středního ucha. Křičel, několik nocí se nevyspala, na doktora neměla, nevěděla si rady s horečkou, myslela, že to vyčerpání sama nepřežije. Miminko měla v kočárku, kolíbku už tehdy neměla, prodala ji nebo vyměnila za jídlo. Kočárek byl bytelný, vešly se do něj i tříleté děti. A jak tak drcala kočárkem a miminko křičelo dál, v jednu chvíli s tím švejkla víc, až to bylo proti zdi a nastalo ticho. Padla s pláčem na postel a ještě si vzpomněla na Boha, ať jí odpustí, že to děcko zabila. Ráno se s hrůzou probrala a bála nahlédnout do kočárku, až dítě nějak zavrnělo – a to si oddechla, až radostí plakala. Z ouška vytekl hnis, tou ránou se zřejmě uvolnil – a zase to bylo zlaté hodné dítě. S tou vzpomínkou mi říkala, že dodnes rozumí každé mámě, co jí pláče děcko a ona je zoufalá… Žádnou nesoudí. Po tom přiznání jsem tu hodnou milou babičku milovala ještě víc.

A co nešťastný Josef? Nikdo se s ním nebavil, hned ho deportovali do Mauthausenu. Nevyprávěl mi moc podrobností, mluvil především o svém obrovském štěstí. Stačil tam toho vidět a zažít dost, aby si vážil té náhody, že se mohl přiznat k práci se dřevem. Poté se hned mohl prokázat zručností a esesáci byli nadšení – Josef totiž uměl intarzie, tedy obrázky z dýh z různých dřev. Začal vyrábět dřevěné kazety a nejen, že měl trochu víc jídla, ale dostával i cigarety. On sám nekouřil, cigarety vyměňoval za jídlo.

Od té doby až do smrti nesnášel kuřáky. Za cigaretu totiž byli ochotni vzdát se jídla. Proč? Nechápal. Jídlo, to tam přece znamenalo život! On sám dokázal vzít pod svá křídla nějaké dva osmnáctileté Španěly (dlouho po válce si s ním psali a oslovovali ho „táto“), pomohl jim právě i těmi kousky jídla navíc přežít.

A jak to bylo dál? Po návratu se opět mezi lidmi zařadil k těm nepříjemným, s nimiž nikdo pořádně nevyjde. Jeho bratr válku přežil kdesi v ústraní a Josef ho ani nechtěl vidět. Nikdo se tehdy (stejně jako po první válce) nezabýval nějakými psychickými stavy lidí, co přežili nepředstavitelné hrůzy. Bralo se to tak, že každý prožil něco zlého a teď nastal čas radosti. Vrátil se do světa, který jásal, že je všechno zlé pryč a pokud by si chtěl postěžovat, vyprávět, nikoho to nezajímalo. Nevěděli o těch hrůzách nic, nechtěli a nepotřebovali, celé roky ne. Vždyť i všichni v „závětří“ doma přece měli své problémy.

Babičku to asi zajímalo, zvláště, když měl noční můry, jenže tehdy se ordinovalo zapomnění. A babička se měla co ohánět, aby je uživila, Josef dlouho nebyl schopen normálně pracovat. Vyčerpaná byla den co den, zatímco o Josefovi se mínilo, že „tam“ nějak zlenivěl.

V Mauthausenu se stal přesvědčeným komunistou. Dokonce tak přesvědčeným, že se mu prý nelíbilo ani jaro 1968. Nevěřil totiž moc těm místním, co chtěli leccos měnit (a on je znal od dětství) a šokem pro něj byly prověrky, když titíž „nadšenci“ najednou chtěli prověřovat jeho. Jeho! Prásknul rudou knížkou o stůl. Jak později zjistil, nebyl sám, podobně odmítli prověrky ještě další bývalí vězni z koncentráků.

Na bratrův domek koukal ze své zahrady. Po letech si snad popovídali – a potom se opět rozešli. Říkalo se, že je Josef zlý, zvláště, když dokázal seřezat svoje děti tak, že je i sousedi chránili. Stejně jako kuřáctví totiž nesnesl hazard se zdravím. Nikdo proto nesměl promoknout ani prostydnout, protože to v Mauthausenu znamenalo smrt. Když tedy například dcera nečekaně zmokla, sousedi ji sami zvali do tepla, aby aspoň trochu uschla… Samozřejmě se v celé rodině neplýtvalo jídlem – nedostatek naučil i jeho ženu a děti vážit si každého sousta a dobře hospodařit, nezávisle na dědečkovi. Všichni šetřili, aby měli prostředky pro zlé časy, i když díky pilné práci a odbornému růstu každého bylo líp a líp. I vzdělání bylo důležité, nejenom řemeslné.

Dědeček miloval dřevo, sbíral různé kousky, lepil k sobě a na soustruhu z nich tvořil krásné vázy. Kazetka na obrázku je jednou z mých památek na něj – vidíte to mistrovství? I mne se snažil učit, jaké je které dřevo, ukazoval mi, jak s ním pracuje. Krásně kreslil a velice ho trápilo, že se k tomu žádné vnouče nemělo. I když po letech jeden z jeho vnuků objevil, že mu dřevo našeptává, kde má vyřezávat, že v kusu polena tuší nějaký skrytý tvar. A lituje, že s dědou netrávil víc času.