Kdo by v této době nekoukal do košíků a nehodnotil úlovek šťastlivců, kteří si po brouzdání lesem odnášejí odměnu ve hříbcích, bedlách, kozácích a podobně? Potkáváme nadšené majitele trofejního kousku, jaký se do košíku, kbelíku nebo tašky ani náhodou nevešel. V tu chvíli je obří houba obdivována, majitel odpovídá na zvědavé dotazy a co si budeme namlouvat, je na vrcholu blaha i tehdy, když už ho bolí ruka.
Zároveň je velice praktické a osvědčené míti s sebou za podobným účelem nějaké dítě, což přináší taktéž bonusy další. Dítě se totiž zabaví, vnímá nenápadné i velmi okaté poučování, nadchne se nad každým nálezem a trofej v jeho ručičce vypadá mnohem větší. Navíc si dokáže slávu užívat naprosto okouzlujícně a v budoucnu prošmejdí ten les mnohem šikovněji než my, dospělí. Zvláště tehdy, kdy už leccos neuběhneme a musíme rozchodit.
Žiju na polosamotě a září s říjnem u nás bývaly doslova žně. Vyráželi jsme se třemi kluky, malým psiskem a pozor, s nůší a košíky. Tam se pejsek nesl, zpátky měl procházku, protože nůše byla plná. Odolejte totiž palouku, kde jeden hříbek šťouchá do druhého, vedle nich je rodinka a sotva půl kroku další a další hlavičky! Odolejte nadšeným sběračům, kteří rok od roku unesou víc a víc kořisti! Manžel vždycky vyvracel oči a sprásknul ruce – což ovšem nyní s vnoučaty, kdy tahává kila hub on, dělávám já. A čistím a čistím… Vnoučci skoro všechno odtahají mamince, ta dokáže zavařovat a zpracovávat jako malá fabrika. Před lety, v období nůše, jsme po hrubém třídění a očištění kořist rozváželi (nebohým) přátelům a známým a takzvaně jim dělali radost. Mnozí se již sami na lov nedostali, ale z té nadílky byli paf.
Ono hamty hamty sbírání, kdy se prostě neodtrhneme, máme v genech. Můj prastrýček Šoch mi vyprávěl, jak vzal na houby svého tehdy teprve budoucího švagra Lojzu. Nevěnoval jeho přípravě moc pozornosti, neboť věděl, že bývalý ruský legionář se živil na Sibiři lecjak, včetně hub. Děda prý skutečně zaržál, když se před ním objevil palouk, posetý krásnými kloboučky. Zaklekl a hned tahal nůž, sklenici a sůl. Prastrýček Pepa mávl rukou a a mířil ke svému místečku řka, že tak půl hodiny tímhle směrem bude k nalezení. Jako zkušený tramp měl celé okolí prošmejděné. Děda však nepřišel. Prastrýček se tedy pomalu vracel. Uviděl dědův palouk naprosto vymetený, Lojza zrovna doskládával do sklenice poslední kousky.
„Poslyš, tady ale roste dost hořčáků,“ varoval ho Pepa. „To je co?,“ nechápal děda. A konečně ochutnal. Vyděšeně na místě všechno vysypal a zkormouceně se chystal k návratu, už jim měl jet vlak. Nakonec však v mlází u cesty přece jenom na pár kozáků narazili a Lojza ukořistil něco málo k obědu. Jsem po něm, zdejší hořčáky jsem také neznala a poprvé jsem byla ochotná jejich kloboučky usmažit…
Nedávno jsem potkala speciální prvorepublikový kapesní nůž na houby (na obrázku) a přímo mne nadchl ten kousek kartáčku na straně. Přesně na to očištění od mechu a jehličí. Vyvolala spoustu vzpomínek. Vzala jsem ho do ruky a ucítila pouto mezi těma dvěma muži, kteří určitě právě takové nožíky měli. Dnes leží v košíku a těší se, až znovu poslouží. A to si pište, že dny jeho slávy nejsou u konce! Však už máme pořádné nůše dvě.