Pokud se rozbil oblíbený kameninový, keramický, nebo dokonce porcelánový předmět za
starších časů, střepy se schovaly a čekalo se na vandrovníky. Ti dokázali nejen pospravovat,
co vypadalo na vyhození, ale také vyráběli leccos z drátů, které nosili s sebou. Jak je na
obrázku vidět, díky sdrátování můžeme hrnec z westerwandské keramiky datovat nejméně do
první republiky.
A jak vlastně žili? Náhodou jsem objevila tohle vyprávění o jejich životě:
V knize Slovensko a Slováci (r. 1905) totiž vzpomíná Karel Kálal na r. 1867. Na Táborsko
k nim přišel starý dráteník se synkem a vypravovali o bídě loňského roku. Byla válka s
Pruskem, dráteníci zůstali doma a potom nebylo, co jíst.
„A co jste jedli?“ ptali jsme se jich. Oba vypravovali, jak na lukách kde jaký kmín ze země
povytahovali a kořínky pojídali. Na neštěstí toho roku nebylo hub. Nyní železnice přiváží
lacinou kukuřici, tenkráte železnice do jejich kraje ještě nejezdila.
„A co jste ještě jedli?“ vyzvídali jsme. Žali mladé kopřivy a vařili z nich bryji (kaši). Také
mlieč (mlíčí) skýtá listí, jež chuďasi vařili a s rozstřepkou jedli. Otec i synek měli z takové
stravy ruce a nohy zapuchlé a byli tak slabí, že nemohli na kopec vylézti. Od té doby
přicházeli k nám pravidelně každé zimy. Vždycky jsme od nich něco vyzvěděli.
„Povídejte nám, jak se vypravujete do světa a jak se doma rozloučíte.“
První starostí dráteníka je připravit si kapsu (kabelu) a do ní náčiní, jež jest: nožnice (nůžky),
kladívko, babka, pajka (liťkulba), sekyrka, přídržka, kleště na drátování a kleště k výrobě
plechových výrobků, přetínka, lahvička na kyselinu solnou a salmiak.
Všecko nám dráteník na lavici rozkládal. Jak se co jmenuje, zapomněli jsme hned, ale já se
tomu zase naučil v pozdějších dobách. Drát a plech kupují dráteníci ve světě. Přes rameno
mají řemen, zdobený gombíky (knoflíky), a obyčejně na něm je též křížek a Panna Maria.
Řemen má na obou koncích háky, na háky zavěsí se kabela a výrobky. Celou továrnu nosí
dráteník s sebou. Umí-li číst, béře si knížky (modlitby), neumí-li, vezme si pátričky (růženec).
Bez knížek nebo pátriček sotva některého dráteníka najdete; modlitby a růženec jsou jeho
útočiště v trudné cizině.
V podvečer rozloučí se dráteník se sousedy a příbuznými, Pánu Bohu je poroučí, oni zase
jemu šťastlivou cestu přejí a aby se zase zdráv domů navrátil a v cizině na ně nezabúdal.
Ráno nastane loučení s rodinou.
Starý Ondřej a chlapec Jožko stoupli si doprostřed jizby. Máma smetla kolem nich smetí.
Potom vzala léčivé zeliny, namočila je do svěcené vody a oba pokropila. Mladší děti
přiskočily k otci, on vybozkává jedno po druhém, poroučí matku poslouchati, udělá každému
tři křížky a s Pánembohem jde do světa, neví kam, kamsi na Moravu a do Čech. Ani Ondřej
ani Jožko zpět se neobrátí, aby za domovem netesknili. Máma jde za nimi; pláče a modlí se,
jde hodný kus, na moravskou hranici, kde se jí muž i dítě brzy v lese ztratí. „S Pánembohem!“
volá opuštěná žena a matka do lesa a se vzdechy a pláčem spěchá domů.
Když starý Ondřej vypravoval příhody z cest, bylo to pěkné jako pohádky. Spávali s Jožkou v
chlévích na slámě a často se jim přihodilo, že když ráno procitli, dlouhé vlasy jejich byly
přimrzlé k mokré dlážce. Jednou spali ve stodole. Když se Ondřej probudil, shledal, že mu
někdo pytlík s penězi uřízl. Půl osmé zlatky tam bylo, velké to peníze, zárobek za celý měsíc.
Věděli, že to udělal mrzký pacholek, ale báli se to vyslovit, aby je nezabil. Modlili se a Bůh
jim zase pomohl; za čtyři neděle potom vydělali celou desítku. (…)
Ondřej s Jožkou šli od vesnice k vesnici, od města k městu. Jedli ponejvíce jen chléb; někdy
koupili slaninu nebo sádlo nebo slanečka nebo tvarůžek. Rádi vypili skleničku pálenky; Jožko
také pil, starý jej tomu naučil. Teplou polévku měli, jen když se někdo slitoval. Nikdy
nežebrali, ale dal-li jim někdo sám od sebe něco, přijali rádi a děkovali dárci i Pánu Bohu
dobrotivému. Měli jen po jedné košili. Už doma si ji dobře vymastili špekem a vytřeli rtutí,
aby se jim do ní neusadil hmyz. Uléhali oblečení a ráno vstavše, umyli se zhruba nebo nic a
šli dál, do dědiny sousední, do té neb oné, vše jedno, často se ani neptali, jak se dědina jmenuje.
Za půl roku dolehla na ně tesknota. Zatoužili po matce, po Vysoké, po stráních, a
řekli si, že půjdou domů. Šli, odkud slunce vychází, z Čech na Moravu, čím dál rychleji, 14 až 16
hodin denně, až konečně zahlédli Radhošť, a když se na úpatí Radhoště nasnídáš, jsi-li dobrý
chodec, jsi na oběd v drátenické dědině. Když Pánbůh přál štěstí, přinesli za půl roku čistých
padesát zlatých. To jsou peníze! To je radosti v drátenické chatě! Když se králové do jednoho
paláce sjedou, není tolik plesání. Tu vidíš, jak veliké je štěstí chudých. Ale nic netrvá věčně, a radost v drátenické chatě brzy se převrátí. Notár (obecní tajemník) vymáhá porcie (daně) a žid chce splatit dluh. Půl roku otec střádal a obratem ruky nemá nic,
je zase chudým dráteníkem.
Popis chudého života se hodně liší od rozverných historek a písniček, třeba o hrnci se dvěma
uchama. Jak tomu věřit? Snadno. Tento pán, Karel Kálal, napsal o Slovensku, Slovácích a maďarském útlaku knih několik, vycházely od r. 1896. Protože to byl učitel a také ředitel několika škol, který v nové republice pomáhal na Slovensku s organizací odborů škol (řídil mimo jiné i obchodní akademii v
Banské Bystrici), věnoval svou tvorbu z velké míry mládeži. Zůstaly po něm stopy dlouholeté práce osvětové a kulturní: články v tisku, práce odborné a slovenský časopis „Dom a škola“, který spolu vydával. Oni to učitelé dělali leckde, psali a vydávali pro děti v okolí malé časopisy, často s ilustracemi (Od Kladského pomezí, Těšínsko, Česká dívka…).
Příběh těchto dvou dráteníků má konec takřka pohádkový: Po letech se mladý učitel Kálal
setkal právě s oním chlapcem, Jožkou Hrnčiarem, který s kamarádem založil v Moskvě
továrnu a zaměstnával tam v roce 1897 již 80 dráteníků z Kysuc, měli 76 strojů. Zásobovali
kus světa, od Varšavy až k Omsku. Každý řídil továrnu půl roku, na půl roku ten druhý mohl
domů. Zazvonil však zvonec a po revoluci byl konec. Víc o nich nevíme.
A dnes? Pokud uvidíte sdrátovaný džbán nebo ucháč ve starožitnictví, může mít stejnou, ale
častěji vyšší cenu, než stejný a neporušený. Drátky zrezly, ale drží dál, jak vidíte na obrázku.