Na obrázku je kniha, která mi pomohla překonat mou oblíbenou pomluvu ve stylu „Lump anebo hrdina, my jsme jedna rodina“. Připutovala ke mně jako dárek, když se prý zajímám o historii a dárci doma spíš překáží.
Švabach, já a němčina… V časové tísni jsem odložila veškeré zkoumání a věnovala se akčním záležitostem. V polovině dubna však náš známý a skoro místní muzejník a badatel A. Česal (nyní v sokolovském muzeu) zveřejnil své nadšení z čerstvých úlovků – a byly to úlovky z pera (nebo psacího stroje) právě tohoto autora, včetně Feldmünsteru.
Když jsem se doptala, dozvěděla jsem se víc. Takže tu máte skoro celý příběh:
Jak víme, na Ašsku působili asi 500 roků Zedtwitzové (a odjinud vím, že prý ve Studánce žije ještě potomek levobočka tohoto rodu), než byli po válce odejiti. Kam se podíváte, tam bylo cosi spjatého s jejich jménem a leccos ještě přetrvalo. V historii se tady utvořilo i jakési výjimečné majetnictví a správa několika pánů najednou. Byli to bratranci a bratři, kteří celou oblast spravovali společně. Tedy než je rozdělila víra (a vdova, co chtěla syna vychovat jako katolíka, ačkoliv před svatbou bylo jako vždy určeno, že děti budou evangelické). Tehdy začali být Zedtwitzové víry různé.
Máme tu tedy chlapce z Kopanin, kterého poslali vzdělávat se do jezuitské koleje v Německu a jemu tam vůbec, ale vůbec nebylo dobře. Ale vzdělával se, byl poté přírodovědcem, psal knihy a učebnice – a jeden román. Literárně prý velmi dobré dílo s autobiografickými prvky, které popisuje trudný život v onom semináři. Ano, právě Feldmünster to byl. Zrovna se v té době náramně hodil nacistům, co neměli rádi jezuity, a prý byl snad povýšen na povinnou četbu pro esesáky!
Věřívala jsem pikantní šeptandě, že kopaninský Franz Zedtwitz byl nácek – ostatně nabízelo se to, občas bývají vidět fotografie s uniformou (wehrmachtu). Jenže vzhledem k povinnému vstupu všech do armády po záboru Sudet to již tak jednoznačné není. Navíc jsem byla informována, že tento hrabě Zedtwitz padl jako válečný zpravodaj v r. 1942 u Sevastopolu. Nyní jsem tedy věděla, že moje posmívání ťáplo docela dost vedle.
A co jsou vlastně Kopaniny? Zámeček, který byl poněkud osekán na své rozloze (statky zbouraly velké obytné křídlo) a zbyla jen bývalá konírna, náhodou nejstarší část, kde je třeba i kousek odhaleného gotického okna. Nyní ho p. Hupka renovuje po velkém požáru, trpělivě zastřešuje, obnovuje dříve obytné patro…
A kde máme hrdinu? Hned vedle, byl to ašský hrabě, rovněž intelektuál, který před válkou s pomocí novinářky Mileny Jesenské vozil Židy do bezpečí. Oni přišli do jejího bytu, on je tam vyzvedl a ve svém autě převezl přes hranice. A protože se záchrana zdařila, svědkové mohli promluvit a Joachim von Zedtwitz je Spravedlivý mezi národy. Té pocty se dožil, zemřel až po roce 2000.
Aby toho nebylo málo, jistý Karl von Zedtwitz byl hlavním činovníkem, českým vlastencem, který se zasloužil spolu s dalšími šlechtici a mecenáši (českými, byť s německy znějícími jmény) o konání slavné Jubilejní výstavy r. 1891, zahájené s velkou parádou pouze několik týdnů po ničivé povodni v Praze. Němci jako takoví se odmítli jakkoliv zúčastnit. Provždy si tedy pamatujme, že výstava byla výlučně česká a i ašský mecenáš Geipel jí významně pomohl!
O něco později sestřenice Franzovy maminky, Berta von Suttner, byla v r. 1905 oceněna Nobelovou cenou míru jakožto první žena. Byla to tedy rodina, propojená s našimi předními rody a vlasteneckým děním, dbalá na důkladné vzdělání a starající se o rozkvět nejen naší oblasti.
Mimochodem, Berta von Suttner se hodně spoléhala na možnosti diplomacie a jednání s ohledem na zdravý rozum, aby se ukončily války. Moc se jí to nepovedlo, zemřela, chudák, týden před vypuknutím první světové. Možná tušila… Jenže tu zároveň narážíme na kořeny intelektuálských snah, které i po Velké válce chtěly apelovat na jakýsi rozum, moudrost státních vůdců a tak podobně. Velcí filosofové, včetně německých, mívali i své žáky, kteří měli v jejich práci pokračovat. Jeden z takových budoucích možných mírotvůrců se prý nějak nepovedl. Jmenoval se Henlein… Mocenské vyhlídky jsou drogou. Ale to už je jiná pohádka.