Letos po dlouhé době zase lidé mohli vyrazit na nějaké zmrzlé vodní plochy. Sice leckdo podcenil sílu
ledu a došlo i k jeho prolomení, ale všem se vyrojily vzpomínky, jak to bylo kdysi. Dokonce mám
v dětské knize ze šedesátých let obrázky, jak se „sklízel“ led pomocí háků přímo z rybníků a řek.
Šlajfky
Dělali to ledaři a vytěžený led velmi často putoval do pivovarních sklepů, které proměnil na veliké
lednice. Takové ostatně můžete potkat i při návštěvách starých hradů. Led tam vydržel velice dlouho,
až do další zimy. Pomohl tak uchovávat potraviny (nebo pivo) v časech, kdy ledničky do kuchyně ještě
nebyly. Ale ledničky, chlazené ledem, tedy skřínky, kam se led ukládal, bývaly v domácnostech také, a
to těsně předtím, než si lidé vymysleli ledničky na elektřinu nebo plyn. Takže před sto a něco lety.
Letos se děti mohou dlouho klouzat na saních, bobech, kdo může, ten lyžaří nebo jede na
snowboardu. A my si tu správnou zimu, jak má být, můžeme připomenout třeba obrázkem
připínacích bruslí. Také jsem takové měla, než se ke mně dostaly bílé „krasobruslařské“ boty
s bruslemi, které měly i čtyři zoubky, abych mohla zkoušet piruety. Těm mým prvním brusličkám se
říkalo „šlajfky“ a nože bruslí měly rozevírací čelisti, které chňaply za podrážku jakékoliv boty (tehdy
sněhule nebyly, ale nosily se kotníčkové hnědé křusky, později zvané pionýrky), utáhly se kličkou a
hurá na led!
Nebudu předstírat, že jsem byla extra třída, třebaže jsem se i na zoubcích párkrát otočila. Dost brzy
mne bolely kotníky, i když jsem chodívala na kluziště skoro denně. Tady trénink nepomohl. Možná i
proto, že jsem nebyla první bruslařka a kožené záhyby se zformovaly na jiné noze. Mne tlačily. A jízda
pozadu? Kdepak. To jsem pouze obdivovala u televize. Celé hodiny se totiž naše rodina dívala na
různá mistrovství a fandila, třeba Hance Maškové a později Ondreji Nepelovi. Jedinou dovednost a
také zásluhu si mohu přičíst k dobru, a to tu, že když už jsem musela na kluzišti tvrdnout s unavenými
kotníky, přešla jsem na placatiště mrňousů a několik prcků postupně učila. U nás za nimi rodiče
nesměli a pokyny odněkud z dálky nemají ten správný potenciál. Zato když vezmete nešťastníka za
ruku a držíte, zvládne ty krůčky a jízdu natolik, že jsem potom občas vídala ty svoje žáčky, jak sviští po
ledě mezi velikými líp než já. Někdy holt člověk naučí, i co sám neumí. Nebo spíš ukáže cestu?
Šlajfky na obrázku jsou drahocenností, pamatující první republiku a možná ještě začátek století. Byly
totiž na jedné půdě hned vedle botek, jaké nosila Marry Poppins a vzhledem ke tvaru a značce
„Mignon“ je jasné, že moje šlajfičky byly mnohem, mnohem mladší. Navíc se tyhle k botkám
připevnily stahováním šroubu, ne kličkou.
Chtěli byste si je prohlédnout zblízka? Můžete, protože budou součástí výstavičky při Vepřových
hodech 14.2. v Hasičárně. Tématem bude móda do společnosti a zároveň zima. Protože na takových
Mignonkách jezdily i hodně načančané dámy a zimní doplňky, to je samo o sobě úžasné množství
krásných a zajímavých věcí. Něco z toho uvidíte, na leccos si i sáhnete a třeba sami zavzpomínáte…