V polovině listopadu vyšla nová kniha studánecké autorky a sociální pracovnice Hany Mudrové nazvaná „Cesta vzpomínkami“ s podtitulem Aktivizace seniorů. V knize popisuje práci se vzpomínkami v hranickém domově s pečovatelskou službou a zároveň čtenáře provází vývojem práce s lidmi od roku 2007. Najdeme zde mnoho příběhů, které jasně ukazují, co může pozornost věnovaná jejich osobním potřebám s jednotlivci dokázat.
Hana Mudrová
Kdy jste knihu napsala? Jak dlouho to trvalo? Co bylo vlastně impulzem k jejímu vzniku?
Kniha vlastně vznikala již během mé praxe v Hranicích, protože jsem psala články do odborných časopisů a také vystupovala na konferencích, kde jsem představovala naše způsoby práce.
Na jedné straně se u nás objevovaly náměty ze zahraničí, na straně druhé tu byly naše odlišné podmínky. Konkrétně takzvané „kufry vzpomínek“ si naši lidé nemohli vytvářet jednoduše proto, že neměli žádné osobní předměty a většinou ani fotografie. Pokud by si nějaké předměty jako náhradní chtěli nechat sehnat, bylo by to pro ně drahé. Zároveň bylo nutné vycházet z toho, jak nízké finance pro tuhle část služby bývají k dispozici. Bavilo mne přemýšlet o tom, jak za málo peněz zvládnout co nejvíce „muziky“. A dařilo se.
Knihu jsem v první verzi dokončila kolem roku 2017, zhruba deset roků od začátku naší „cesty vzpomínkami“. Průběžně jsem se k ní vracela, hledala co nejlepší rozložení témat.
Pod pseudonymem Anna Šochová píše beletrii
Jaká byla cesta Vaší knihy od rukopisu k současnému vydání nakladatelstvím Grada?
Když jsem se kolem roku 2017 panu docentu Matouškovi pochlubila svou předchozí knihou „Potřebujeme se“ pro pečující, velmi mne podpořil v dalším psaní s tím, že je normální nabídnout rozpracovanou knihu nakladatelství. To mi ale nepřišlo moc fér, jsem zvyklá texty dotahovat. Neměla jsem však moc času a tak trvalo skoro pět roků, než jsem mu poslala hotovou práci. Zhltnul ji za odpoledne a hned si ji rezervoval pro jedno nakladatelství. Bohužel krátce na to tragicky zemřel.
Začala jsem hledat jiného nakladatele, ale zrovna v tom čase byla práce se seniory na okraji čtenářského zájmu. Takže jsem využívala podpory odborníků, které moje práce oslovila, přednášela jsem na konferencích a hledala.
Až mne asi husa kopla, že jsem na jaře prostě sedla a nabídla rukopis dalšímu velkému nakladatelství, Gradě. A stal se zázrak, kniha zaujala, paní redaktorka sama přemýšlela, co by ještě knize prospělo, kniha je dnes doslova vymazlená.
Mohla byste knihu představit? Komu je určena?
Myslím, že tady na Ašsku kniha určitě zaujme mnoho lidí už jen proto, že se setkají s příběhy lidí, které mohli znát. Samozřejmě jsou jména pozměněná.
Obsahuje také metodické postupy, jak vytvářet programy za pár korun pro lidi kolem nás. Nejenom v domovech pro seniory, ale i v různých klubech a knihovnách. Ostatně, obsahuje i přípravy na konkrétní přednášky, například právě v hranické knihovně. Popisuji i svá vystoupení na jednodenních výstavách, jaké Ašané navštěvují již čtyři roky.
Na jedné ze svých neodmyslitelných výstav na Ašských trzích
Jaká jsou specifika Cesty vzpomínkami? Co nového přináší z odborného hlediska?
Specifická je v určité jednoduchosti, ve spojení předmětů a informací z obecné historie s tím, co konkrétně mohou znát posluchači (nebo spíše účastníci programu). Například na výstavičkách u trhů lidem ukazuji „ašské stopy“ a oni mi poskytují z vlastních vzpomínek další podrobnosti o daném tématu.
Úmyslně jsem se v textu vyhýbala přílišnému odbornému názvosloví, takže je kniha hodnocena jako čtivá. Kdokoliv si totiž může vyzkoušet postavit malou přednášku, vlastní program, aniž by měl bůhvíkolik titulů. Stačí chuť a trocha odvahy.
V Hranicích velmi kvalitní programy připravovaly i řadové pracovnice. I to je smysl publikace: otevřít velkou cestu radosti z práce lidem, kteří službu vnímají jako většinovou fyzickou dřinu.
Z čeho jste při jejím psaní vycházela?
Jak jsem již uvedla, vycházela jsem ze své práce. Na malém domově pro 60 a později 50 lidí jsem jako sociální pracovnice měla metodicky vést pracovnice v přímé péči. Společně jsme řešily mnohá nedorozumění. Ono se tam dělalo hodně dobrého vždycky, ale občas bylo vhodné zjistit, k čemu vlastně došlo.
Postupně jsem objevovala, společně se spolužačkami na škole, veliký potenciál, jaký práce se vzpomínkami má. Když chcete něčemu rozumět, musíte to sami vyzkoušet a potom si analyzovat, co jste vlastně společně zažili. Mluvím v množném čísle, protože lidé, pro které programy vytváříte, spolupracují, mají podněty, připomínky, otevírají se.
Kniha vznikla právě díky zdejším lidem, kteří s chutí přistoupili po „přednáškobesedách“ na celoroční vzdělávací programy. A soustavný vzdělávací program, založený na přání a požadavcích klientů, to bylo světové unikum. Navíc pro smíšenou skupinu lidí s různým vzděláním, různým postižením – sluchu, zraku, pohybu a soustředění –, kteří se díky prostoru, jaký tu každý dostal, cítili lépe a sebevědoměji. Důležitá byla i paní s demencí, která si vzpomněla, co nakoupila za korunu. Zlepšilo jí to celý den.
Na Ašských trzích v parku Historie
Mohla byste dát tip čtenářům, jak mohou seniora ze své rodiny aktivizovat v domácích podmínkách?
Doma je základem naslouchání a záznam vzpomínek. Protože žijeme velice rychle a staré znalosti a vědomosti vyprchávají. Je jedno, na jaké kdo byl straně a co zastával za názory. Nikdo není dokonalý.
Na to můžeme nasadit konkrétní, třeba malé akce. Napadlo by vás, jak velkou událostí může být třeba jízda k lékaři, když se přitom objede nějaká část města, kde dotyčný chodil do práce, do školy, kde sportoval? Zavézt ho na pivo? Nebo zajet ke kraji lesa s nepohyblivým, ale dříve náruživým houbařem? Určitě platí, že cokoliv společně uděláme, má velikou cenu. I v posteli se dá vytvářet váleček těsta a dělit na rohlíčky. Nebo pod touhle záminkou babičku, rezignující na vstávání, z postele vytáhnout a posadit ke stolu.
Jak člověk není zvyklý, leccos ho bolí, ale jak je k něčemu dobrý a potřebný, přemůže se. Náročná je práce s člověkem po mrtvici. Rehabilitace pohybová, jemné motoriky, respektovat psychickou nepohodu.
Na čem v současné době pracujete?
Průběžně píšu články na webu Médium od Seznamu o tom, co mne oslovilo, tedy kolem sociální práce, seniorů, ale i o násilí v rodinách, na dětech, zneužívání a šílenostech soudních výroků.
Je možné, že se vrátím s přednáškou na Hradecké dny sociální práce a na nějakou další konferenci, strhnul se nečekaný zájem. Ale kromě toho jsou tu ještě další oblasti mého života, které bych neměla opouštět. Takže uvidíme, co se z toho všeho nakonec vyvrbí.
Foto: archiv Hany Mudrové