Kalendářně nás již Dušičky minuly, ale stále se ještě jezdí na hroby předků, uctít jejich památku, zavzpomínat si, udržet rodinné legendy živé. I dnes se děti, vnoučata a pravnoučata ptají, jak to tehdy vlastně bylo.
Lidé Ašska sem přišli jak po válce, tak ještě nedávno z různých koutů země, včetně reemigrantů z Rumunska, Volyně, Slováků… Do naší zdejší historie, jakou chceme dnes poznávat, však patří rovněž lidé, kteří tu vybudovali prosperující oblast, originální provozy, nejmodernější v tehdejší Evropě.
Patří do ní i dlouho (zaplaťpánbu) zapomenutý hřbitov nahoře ve Studánce. Pamětníci vědí, že ještě počátkem šedesátých let sem zamířil klasický pohřební vůz, tažený koňmi. V sedmdesátých začala likvidace těchto hřbitovů, když se v západoněmeckém tisku objevila zpráva, že se v Česku německé hřbitovy neopatrují. Nestaráme se?! Co by chtěli?! Zlikvidovat! Tak prý zněla reakce z nejvyšších kruhů a hodně hřbitovů nebo jejich oddělení bylo cíleně srovnáno se zemí. Ve Studánce s tím začali, mimo jiné nabízeli dřevěnou márnici okolním lidem na zahradu, i těm dělníkům bylo ozdobené stavbičky líto. Skončila kdesi v Aši.
Potom asi byli odvoláni k jiné práci, možná i proto, že hroby byly ještě ošetřovány. Mládež pod vlivem tu a tam pokácela pomníky, třískala do skleněných desek, mnoho povalilo zemětřesení a později krávy, hledající stín už před revolucí. To tu prý bylo ještě nějaké oplocení, tak je stačilo zahnat a jít do hospody, slyšela jsem. On tu byl i travnatý plácek… Oplocení zmizelo, andělíčci prý byli k vidění na nějaké skalce (a vlastně na chvíli zachránění, než zmizeli úplně). Po revoluci přišli zlatokopové, takže hledače pokladů upozorňuji, že je tu všechno dávno překopané. V hospodě se tradovalo, že je to hřbitov židovský (Židé = zlato, člověče!) a takto tu prolézal leckdo, jednu zlomenou lopatu u čerstvě zrytého hrobu jsme poznali. I kámen se tu kradl.
Přesto tady hřbitov zůstal a dnes nabízí pohled na prvorepublikové a starší pohřbívání (je mu přes 130 let). I na to, že i tehdy dříve pohřbení ustupovali novějším příchozím. Dětské hroby v popředí dokládají těžkou dobu po válce, následky hladu a nemocí. Tumby na čestných místech u vchodu prý platila svým významným členům a členkám (a bez ohledu na jejich mohovitost) církev. Jednu dostal i Čech ze studánecké menšiny. Výstavnější pomníky je nutné zrekonstruovat. Ba i druhá světová se tu ukázala na velmi nekvalitních, drobících se pomnících. Leží tu také vyznamenaná matka nejméně osmi dětí řádem Ehrenkreuz der deutschen Mutter. Dostala totiž zlatý kříž. Určitě se důstojné podoby dočkají čtyři vojenské hroby. Byli tu páni z ministerstva, protože ty dva s náhrobky, které byly ústní tradicí považovány za symbolické, mají skutečné obyvatele a před nimi jsou dva vojáci, přivezení na nebo po konci války… Již několik let se tady seká tráva, krávy zvědavě koukají jenom přes plot, lidé přinášejí na hroby svíčky, jezdí sem i němečtí příbuzní. Už je to tolik nebolí. Poslední dětský hrob byl udržován ještě začátkem tisíciletí, potom jsem se o něj starala já (alespoň nějaká prevence před zloději) já, ale kolem byly nálety a co se postavilo, povalily tehdy krávy, které žužlaly a plivaly i umělé kytky.
Ten hřbitov je tedy v posledních letech i svědkem znormálnění našich vztahů, zklidnění mnohého a také potřeby vědět, jak to tady bylo, jak se žilo. Ještě vydá mnohá svědectví, o tom nepochybuji. Možná je ten jeden, pravděpodobně rodinný, opravdu tak velký, jak předpokládám. Je zakryt velkým „placákem“, který stiskl hrob pod úroveň okolí… Jeho okraje jsem zatím nenašla. Kde takový najdete jinde? Nikde, přátelé, nikde.
Také o letošních Dušičkách se rozsvítily jak solární bludičky, tak živá světýlka svíček, včetně velkých u kořene velikého kříže od místního umělce. Začala příprava na advent.