V úterý 22. dubna proběhla v zaplněné ašské knihovně beseda a autorské čtení s místní rodačkou, spisovatelkou Klárou Teršovou, která v letošním roce vydala poslední knihu ze své trilogie z prostředí Ašska s názvem Nebesa.
Ing. Klára Teršová se narodila v roce 1989, studovala na gymnáziu v Aši a Chebu. Následně vystudovala politologii na univerzitě v Hradci Králové a ekonomii na České zemědělské univerzitě v Praze. 2 semestry strávila v Salamance a Grenadě ve Španělsku. Působila jako stážistka v Bruselu. Po studiích se chtěla stát diplomatkou, ale osud ji v roce 2016 zavál zpět do Aše, kde v roce 2020 založila neziskovou organizaci Smrčiny na podporu místního rozvoje. Své články publikuje na blogu Made in Zapadákov. Provozovala oblíbené bistro Fichtl ve Vernéřově, psala sloupky do Listů Ašska. Působila i na ašské politické scéně. Její první kniha Bílý pramen vyšla v roce 2022, rok poté vydala svou druhou knihu Až ke křížku. V roce 2024 se s rodinou přestěhovala do obce Orlík nad Vltavou.
Jak souvisí Tvá nová kniha s Ašskem tentokrát?
Hlavní postava novinářka Nina se vrací z centra republiky zpět na Ašsko, konkrétně jsem si vybrala vilu Martu. To místo pro mě mělo vždy velký význam. Vila mi přišla tajemná, i její osud byl poměrně klikatý. Dlouho byla opuštěná. Já jsem v ní úplně viděla mou hlavní hrdinku, která si potřebuje vyřešit svou aktuální životní situaci, svoje traumata a poprat se se svými démony na opuštěném klidném místě.
Zároveň působí jako dopisovatelka do novin a píše o Aši. Klade sama sobě otázky, proč je Aš taková, jaká je, jak se stalo to, že se dostala do nezáviděníhodné sociální a ekonomické situace. Zda je na vině odsun původních německých obyvatel, nebo komunistická éra. Nebo naopak současnost a chybějící vize cokoliv ve městě posunout.
Další rovinou románu jsou Nebesa, pomyslné místo, kam se odebírají duše zemřelých. Tato rovina se prolíná celým příběhem novinářky Niny, až čtenář mnohdy nedokáže s jistotou říct, zda je to ještě realita, nebo sen.
Do jaké míry jsou Nebesa Tvou autobiografií?
To je nejčastější otázka, kterou dostávám asi jako většina autorů. Zda je některá z postav mým odrazem. Pokaždé na to odpovídám, že postavy mají vždy něco společného s autorem, ale nikdy ne úplně všechno. Pokud nějaký autor tvrdí, že s postavou nemá nic společného, tak si myslím, že nemluví pravdu. Není možné psaní knih dělat bez toho, aniž by do něj člověk vložil absolutní maximum a kus sebe, byť třeba jen na nevědomé úrovni.
Nina odráží mou potřebu změny, reflektuji v ní i mou potřebu návratu do Aše, kam jsem se vrátila po studiích, když mi bylo zhruba 27 let. Podobnost se mnou ale samozřejmě není doslovná.
Kdy jsi se rozhodla, že bys chtěla být spisovatelkou?
Chtěla jsem to vždycky, už tady v Aši na gymplu jsem psala články do novin, vždycky jsem měla ráda slohy, což asi jen tak někdo rád nemá. Je ale hrozně těžké udělat ten krok, kdy si člověk opravdu sedne a píše. A to vlastně ještě s vidinou toho, že píše jen do šuplíku, že píše jen pro sebe. Neznám žádného autora, který by dokončil dílo a řekl si, že je skvělé a neměl o něm žádné pochybnosti, zda je dobře napsané. Dále zda dílo přijmou čtenáři, to autor nemůže vědět nikdy.
Našla jsem ale potřebnou motivaci vytvořit si rutinu a psát každý den, respektive každý večer. Řekla jsem si, že to bude hop, nebo trop. Že napsanou knihu pošlu do nakladatelství a oni ji přijmou, nebo si budu dál psát jen pro sebe. Měla jsem ale to štěstí, že nakladatelství Argo se moje první kniha Bílý pramen líbila a hodila se jim do edičního plánu. Byla to taková doba autorek, které psaly o menších lokalitách a jejich složitých příbězích. Hezky to do sebe zapadlo a mé další příběhy už jen navázaly.
Jak se Ti Nebesa psala? Cítila jsi spíše lehkost, plynoucí z Tvých předchozích zkušeností se psaním, nebo naopak tíhu toho, že se jedná o završení celé trilogie, což vzbuzuje očekávání?
Měla jsem větší tlak sama na sebe v tom smyslu, že jsem to už vnímala jako řemeslo, které bych se měla naučit. Začala jsem být malinko nespokojená s tím, co jsem dosud napsala, napadalo mě, co bych ještě vylepšila, kdybych předchozí knihy psala teď. Vytvořila jsem si na sebe tlak, že nová kniha musí být co nejlepší, nejdokonalejší. Napsala jsem asi 100 prvních stran knihy a pak jsem jich asi 70 smazala, protože jsem se tak moc snažila napsat něco perfektního, až to nebylo přirozené. Zároveň jsem si ale v Nebesích dovolila sama sebe necenzurovat, nevyhýbám se tam těžkým myšlenkám, vulgaritám nebo několika klišé.
Na nové knize jsem pracovala skoro 2 roky, dokončila jsem ji už v novém bydlišti na Orlíku. I proto v sobě asi má určitý punc smíření, vnímání plusů i minusů Ašska. Moje prvotina Bílý pramen sice vyšla v roce 2022, ale začala jsem ji psát už kolem roku 2019. V tiskárnách za covidu ale chyběl papír, proto vyšla později. Mezi tím jsem napsala Až ke křížku, která vyšla vzápětí (2023).
Konzultuješ své knihy s někým v průběhu psaní?
Mým prvním čtenářem bývá manžel, kterému dávám některé pasáže číst, abych věděla, jak působí. Většinou mi ale řekne, že je to dobré. Není velký čtenář a většinou je i poslední, které mé vydané knihy čte. Přesto se ho ale na názor ptám.
Nebesa byla první knihou, u které jsem část rukopisu nejprve odevzdala redaktorovi, který mi sám navrhl, jak by to mohlo pokračovat. U předchozích knih jsem vždy odevzdávala kompletní rukopisy. Tentokrát ale přibylo více práce redaktora, který chtěl s textem pracovat ještě hlouběji. Nedělal velké zásahy, spíše mi kladl různé otázky k zamyšlení, jak s postavami a příběhem dále pracovat. Někdy jsem ho poslechla, někdy ne. (smích)
Jaké máš plány do budoucna?
Momentálně na Orlíku vytváříme novou kavárnu. Bude to z gruntu něco jiného, než bylo bistro Fichtl, které bylo malinkou, úhlednou novostavbou. Naše nové bistro je ve starém domě a nyní jsme v rekonstrukci. Je to ale moc hezký proces, který mě baví. Co můžu natřít, to natřu, stluču… Bude to kavárna v podobném duchu jako naše předchozí bistro, budeme opět péct vlastní zákusky, podávat silnou italskou kávu a ráda bych zapracovala na slaném občerstvení. Otevírat bychom měli v červenci.
Co se týče psaní, chtěla bych opustit ženské hrdinky a věnovat se mužské postavě. Možná půjde také o sérii knih. Uvažuji nad postavou muže z periferie, u kterého bude vidět jeho vývoj.
Foto: Dagmar Kinkalová Paťhová