Významná osobnost Ašska dnešní doby, uznávaná sociální pracovnice, sběratelka historických předmětů a mnoha literárními cenami odměněná autorka žánru horor, sci-fi a fantasy. To je Hana Mudrová ze Studánky, známá také pod uměleckým pseudonymem Anna Šochová.
Proč používáte pseudonym a jak vznikl?
Anna Šochová jsem vlastně proto, že v 90. letech bylo takové divné, když ženská psala. Já jsem chtěla psát nejdříve povídky o ženském údělu. Bývala jsem totiž vrbou žen a slýchala, co prožívaly. Často hrůzy. Což se dodnes odráží v mých povídkách. I když narazíte na strašidlo, je nakonec život sám drsnější, než ono nadpřirozeno.
Navíc jsem chtěla, aby tehdy nikdo neútočil na rodinu, na moje děti, neposmíval se jim. Tehdy jsem oddělila publicistiku. Byla jsem redaktorkou ašských novin, psala fejetony do Chebského deníku, ozývala jsem se v Nové přítomnosti. Pod svým jménem nyní publikuji na Seznam Médiu a píšu odborné texty.
Druhou stránkou je beletrie, horory, sci-fi, fantasy. Tam dál používám pseudonym. Proč Šochová? Přivlastnila jsem si prastrýčka, kterého jsem poznala až v 18 letech. Byl velmi renesanční člověk. Dokonce ještě holil Jiráska, když byl učněm na Ořechovce. Později s kamarádem vydali za první republiky několik knih, o nichž si mysleli, že by se vydat měly. Pseudonym mám tudíž podle maminčiny rodiny a Anna, to je to samé, co Hana. Daří se mi slyšet na obě jména. Anna Šochová jsem u literárních děl, jinak i jako literární redaktorka jsem Hana Mudrová. Takže někdy je to docela hezká schizofrenie.
Jak jste se dostala na Ašsko?
Jsem rodačka z Teplic, vyrůstala jsem u Mostu, žila u Plzně… Bylo mi téměř jedno, kde s dětmi budeme. Hledali jsme obytný dům, protože jsme tak oba s manželem vyrostli. Ve Stodu jsme tehdy bydleli v paneláku, prostě nám to chybělo. Věděla jsem, že děti potřebujou vidět třeba žížaly na záhoně. Přišli jsme sem až v roce 1990, protože nikde jinde nebyly domy hned k bydlení, samé předražené katastrofy. Tehdy sem nikdo nechtěl.
Hledali jsme v inzerátech v sobotním Rudém právu. V září 1989 vyšlo přání s fotkou k narozeninám, všimla jsem si divného jména, Ferdinand Vaněk. Třetí inzerát pod tím byl náš. Byl to asi osud, protože to bylo pod tajným přáním Václavu Havlovi – a potom přišla i revoluce a jiné časy. Nabízel se právě náš barák ve Studánce, jediný dům, který jsme si mohli dovolit s půjčkou.
A do té doby jste na Ašsku nikdy nebyli?
Ne, já jsem byla pouze v Chebu, protože se sem vdala moje kamarádka. A s odpuštěním, řekla jsem jí, že do takový prdele a ještě za vojáka bych se nikdy nevdala. No, a do pěti let jsem se odstěhovala až do Studánky.
Jaká byla Vaše cesta k sociální práci?
Původně jsem zdravotní sestra, ale musela jsem po svatbě změnit profesi na vychovatelku. Už během třech mateřských jsem vytvořila pro děvčata vzdělávací program, protože učitelé tehdy museli zajistit sexuální a partnerskou výchovu. Oni ale nevěděli jak, všichni se kolem roku 1985 styděli. Vzala jsem to osvětově, i podle toho, co učili na ZDŠ mne (měla jsem skvělé učitele!). Když jsem se po revoluci přestěhovala sem, nabídla jsem ten program škole v Hranicích a pod kulturním domem v Aši jsem besedovala i s učnicemi.
Po rodičovských dovolených jsem zde v 90. letech nemohla najít práci, tak jsem chvíli dělala redaktorku v ašských novinách, a tím pádem se s Aší více seznamovala. Bylo to tu dost rozkastované, byli tady původně pohraničníci a jejich rodiny, úředníci a středoškoláci, potom dělníci… A moc se spolu nebavili.
V roce 2005 jsem šla pracovat do azylového domu a chytlo mě to. V roce 2006 moje děti už maturovaly, ale neučily se. My jsme jim s mužem říkali, že bychom je chtěli držet na vejšce, i když jsme měli hluboko do kapsy. Jednou jsem se při obědě naštvala a plácla do stolu. Šla jsem nahoru k počítači, z čista jasna jsem udělala Cermat zkoušky na VŠ, i s jazykem. Ale protože byl bohužel už únor, tak jsem si našla, že těsně stíhám přihlášku na VOŠku do Prahy. Přišla jsem a říkám: „Tak jsem se přihlásila na VOŠku a chlapci, chci vás vidět.“ Smáli se. 1. června jsem udělala zkoušky a od té doby jsem byla nejlepší studentka v rodině.
Během studia jsem začala pracovat v domově pro seniory v Hranicích. 1. ledna 2007 začal platit nový sociální zákon, takže jsem tam začala budovat vyloženě sociální práci, ne jenom takové to vyřizování dokladů a vyplácení důchodů. Brzy jsem zjistila, že tam přicházejí velmi zadlužení lidé, takže od roku 2008 jsme byli první v republice, kdo umořoval dluhy klientů, samozřejmě s jejich spoluprací. Na to jsem nakonec napsala bakalářku, když jsem ve studiu pokračovala ještě na univerzitě.
Tehdy se rozvíjela také aktivizační zóna, což jsou volnočasové aktivity a práce se vzpomínkami. Ne jenom jako zábava, ale s vědomím, co lidem přinášíme, nač působíme, včetně negativ. Nikde nebylo nic, z čeho byste mohla čerpat informace, pouze v odborných časopisech se občas někdo zmínil a nabídl drahé školení. Diskutovaly jsme se spolužačkami a kolegyněmi, běhaly za paní doktorkou Janečkovou, kdy už vydá svou knihu.
Z naší práce v domově, zapojovaly se i pracovnice v přímé péči, které to moc bavilo, vznikl dokonce vzdělávací program. Klienti sami diskutovali, co by chtěli. Udělali jsme třeba dobu románskou, rok romantiky, potom Čínu, Indii, Řecko a Řím. Klienti si jako téma vybrali dobu Angeliky a hned měli přes léto domácí úkol – zrovna ji vysílali v televizi. Šlo o přednášky s využitím obrázků, hudby, různých předmětů – s jejich vlastním povídáním. Učila jsem se s nimi. Například jsem donesla kolovrat a mnozí si pamatovali předení. Nebo jsem si při gotice půjčila od syna kožené nátepníky a viděla, jak klienti kůži očichávají. Desítky let neměli takovou příležitost, vraceli se tím do dětství. Proto jsem zapojovala i koření. Po zkušenostech z předchozí praxe i z domova jsem napsala knížku Potřebujeme se, abych podpořila pečující lidi.
V roce 2015 jsem začala pracovat na úřadu práce. Což pro mne byla další výhra i výzva. Začala jsem chodit do rodin a poznala se se spoustou ašských legend. Mnozí potřebovali příspěvek na péči pro sebe nebo své děti.
Zároveň jsem dál publikovala své zkušenosti, psala povídky i romány, od pohádek po horory a historii. Zároveň jsem odpočívala, protože je skvělé napsat o nějakém mučeníčku, potrestání nebo zakroutit někomu krkem (smích).
A nyní tedy k Vašemu psaní. Od kdy vlastně píšete?
Od 3. třídy, klidně to přiznám. Začínala jsem básničkami a krátkými pohádkami. Na střední škole, protože jsme se rozvedli a nebyly peníze, nebylo žádné kapesné. Moje kamarádky měly kluky na vojně a nevěděly, co jim pořád psát, protože kluci brečeli, že chtějí každý týden dopis. Tak jsem jim je psala já. Nedávaly mi číst svoje dopisy. Jenom mi řekly, co jim kluk napsal, co se mu líbilo. A za to jsem byla zvaná na kafíčko do cukrárny, takže jsem nezůstávala v koutě.
A jaký byl přechod od těchto dopisů k fantasy?
Já dlouho nevěděla, že píšu fantasy. Zpočátku jsem psala pohádky. Klasické, kde nevystupuje žádné auto ani vrtulník. Jednou, už tady v Aši, jsem psala pohádku, která byla divná. Hrdina koukal té dívce do výstřihu a nemohla jsem s tím nic udělat. Patřilo to k nim, do příběhu, postavy si žijou a já jenom zapisuji. A to již byla fantasy, později jsem ji poslala do soutěže. Další příběh z té doby vyšel později jako román Vládce močálu.
Vůbec jsem netušila, že existuje fantasy, že existuje nějaký Tolkien, ani v půlce 90. let. Znala jsem leccos, co se dalo sehnat normálně, bez úplatků. Ale například Hobit byla podpultovka. To mne minulo, ale když se natočila trilogie Pána prstenů, úplně mne oslnila. Předtím jsem vážně netušila, že když píšu ulítlé pohádky, píšu vlastně fantasy.
Dnes píšu v různých žánrech, různé formáty. Baví mne plnit zadání do antologií Vlado Ríši. Třeba steampunk, bájné bytosti, roboti a další. Nezapomínám ani na Ašsko. První pověst, co jsem slyšela o Zedtwitzích, vedla k historickému románu, další o propadlém zámku s kněžnou v okolí Studánky. Převedla jsem ji do sooučasnosti. Teď jsem do další antologie dodala povídku, kam jsem konečně strčila starou Fraalu, šedivou žínkou. Vyjde na jaře, pokud ji nevyšťouchne nějaká lepší povídka (smích).
Jezdím za přáteli a čtenáři na Festival Fantazie v Chotěboři a na Fénixcony do Brna, spojený s hlavním setkáním, Parconem. Vyhlašují se tam literární ceny, hlavně zmíněná Cena Karla Čapka. Letos jsem jako administrátor předávala cenu časopisu XB-1 Daidalos.
Jste také držitelkou Ceny Karla Čapka.
Ano, mám několik Pulců za novely Záskok, Výměna a Zeóla, hlavní cenu Mlok za dlouhou povídku Zlaté české ručičky. Jde o ceny za nejlepší science fiction a fantasy.
Dáváte hodně do své tvorby Ašsko?
Velmi často. V podstatě jsem horory z Aše oslnila čtenáře, většinu jsem jich sebrala do Země ztracenců a prokletých. Skoro všechny horory z ní byly oceněné a jsou dál žádané do antologií.
Na čem teď pracujete?
Přečesávám román z předcovidové Aše, kam přišla vlastně starověká bytost, dcera řeckého boha, navíc princezna rodem. A protože prošla tisíciletími, je to myšlením starší ženská. Nechápe, proč zůstává zrovna v Aši. Dřív poslechla náhody, že ji to volá někam jinam, a nyní nic. Tady stárne, má před důchodem. Vzhledem k regionu není lehké ji udat. Mám ještě dvě nakladatelství, kam jsem to neposlala. A poslední je možnost samonákladu. Vyjde určitě. Koneckonců by to bylo hlavně pro Ašsko. Samonákladem jsem předtím vydala právě Země ztracenců a prokletých a Třináct podivností a zázraků, chtěli to samotní čtenáři.
Jak k Vám přišla myšlenka pořádat výstavy starobylých předmětů ze své sbírky?
Mně se stýskalo po lidech, když jsem šla do důchodu. V rámci programů, které jsme vytvářeli s lidmi v domově, jsem používala hodně předmětů, které ke mně dál přicházely. Někdy jsem, už během školy, zůstala v Praze přes sobotu a užila si největší burzu v republice. Leccos dostávám i od místních lidí.
Pro vystavování mne získala kamarádka, která dělala stará řemesla, sdružovala další řemeslníky a jezdila s nimi po Evropě. Chtěla něco udělat i tady. První výstava byla u nich na statku v Nové Vsi. Další výstavy byly v Doubravě u Chebu nebo na Valdštejnských slavnostech. Po covidu za mnou přišli dva místní pánové, pan Hupka a pan Rudolf. Nezávisle na sobě, že o mně slyšeli a jestli bych nevymyslela nějaký kulturní program pro kopaninský zámeček a pro Ašské trhy. Každou výstavu si hodnotím a roční hodnocení posílám i oběma pánům.
Jaká bývá návštěvnost?
V podstatě to poznám podle toho, kolik rozdám letáčků. Většinou je to kolem 200 lidí za den, na zámečku to bývá i víc. Je to vlastně mnohem vyšší návštěvnost, než bych měla za týden v muzeu. Jsou tady dnes i lidé, kteří na moje výstavy vyloženě čekají. Jsou zvědaví, co jsem jim zase připravila, což je úžasné. Lidé přitom sami vzpomínají. Tohle jsme měli, tohle jsme znali… Anebo mi řeknou: „Kdybyste věděla, co v Hranících všechno bylo… Já jsem chodil do té a té továrny, to byl provoz na evropské úrovni…“
Děláte si evidenci věcí, nebo jak se v nich vyznáte?
Je toho všeho nemálo a už se mi několikrát stalo, že jsem po něčem skočila, přinesla to domů a zjistila, že mám skoro duplikát. Snažím se věci katalogizovat, ve dvanácti kufrech na půdě to mám celkem roztříděné. Prádlo jinde, kojenecké jinde… Teď ke mně přišlo dost slavnostního oblečení. Mám domluveno v Praze, že se možná dostanu k šatům z 20. let, společenským, opravdu krásným. Tady jsem na masopust loni měla půjčené od paní Liškové krásné šaty, co měla ona a její sestra k maturitě. Šila je zdejší švadlena. Lidé byli rádi, že vidí dílo přímo ašské švadleny.
Jaký máte vztah k Ašsku?
Protože jsem vyrostla v Sudetech, tak mi vždycky vadilo to mlčení. V Kadani neexistovaly místní písničky, ale okolo Frýdku cestička jsme uměli. Už na základce jsem chtěla znát něco odtamtud. Pověsti v roce 1968 sebral a vydal náš pan ředitel, ale pak byl odejit. Často jsem je četla. Také mi vadilo, když jsem na kopcích viděla terasovitá políčka bez dalšího vysvětlení. Co se tam pěstovalo? Kdy se to udělalo? Ticho, ticho po pěšině.
Jak vnímáte Ašsko?
Je to můj domov, moje děti tady vyrostly. Těší mě, jak se proměňuje a těší mě, že ubývá onoho mlčení, protože i hodně mladé lidi zajímá, kde a v čem žijou. Chtějí vědět, jak to bylo a je jim fuk, jestli byl dědeček zažraný komunista nebo ne, prostě to k té době patří. Já o Ašsku přednáším ekumenicky, nikoho neurážím, vysvětluji. I jak tady lidi byli utažení. Nás v 90. letech se po přistěhování také někdo zeptal: „A za co jste tady?“
Jaký byl pro Vás rok 2024?
Bylo to smutné, protože začal doslova chcípat časopis XB-1, kde pracuji jako redaktorka na částečný úvazek. Časopis XB-1 byl pokračovatelem Ikarie. Změnilo se však DPH, a to již bylo zcela likvidační. Časopisy jako takové jsou dnes celkově ztrátové a šéfredaktor i majitel v tom utopili miliony. A dotace od kultury veškerá žádná, třebaže šlo o náš jediný literární časopis. Protože když někdo tvrdí, že on dělá literární časopis nebo noviny, cpe tam politiku. Tady to nebylo. Písmenka, recenze, zprávy o nových knihách, vědě a technice. Jako redaktorka literární části jsem komunikovala s výtvarníky, s recenzenty, s autory povídek. Honila jsem autory, aby to bylo ke čtení. Nakonec se rozhodlo o tom, že od nového roku to bude fanzin, protože ten má nulové DPH. Pokud někdo chce být členem, zaplatí nějakou částku jakoby předplatitel a bude dostávat sborník „daidalích“ povídek, sborník cizokrajných povídek a normální čísla, kde budou i povídky, recenze a hlášení o nových knihách. Tohle je prostě srdeční záležitost, protože za sebou opravdu máme desetiletí vycházení. Ikarie XB-1 je prostě fenomén stejně, jako slavný film, po kterém se jmenovala. Mizí vlastně určitá základna, ale zase se díky nízkým nákladům udrží Hlásná trouba, pokračovatel Ikarie a XB-1.
Jaké máte plány do nového roku 2025?
Dočesat ještě jeden román, který je sice inspirovaný Aší, ale odehrává se na Tachovsku a v Praze. Je to příběh, který se psal na objednávku nakladatele, ale nestačil vyjít. Již dříve jsem z nakladatelovy zamýšlené edice karmínových kamenů vydala knihu Karmínový kámen, o konci sedmnáctého století ašského rodu Zedtwitzů.
Pokud bude trvat zájem veřejnosti, budu vystavovat pravděpodobně v Kopaninách něco ze světa dětí, zřejmě hračky. Podporuji dobré nápady, mám ráda setkávání s lidmi a díky nim se dál hodně dozvídám o Aši. Protože co si budeme říkat, že bychom se víc a často dozvídali z literatury o Aši a o životě tady, to bohužel moc nehrozí.
Mám také v plánu dál psát na web Ašsko.eu , další články do série vyprávění o věcech, které nás obklopují.
Co byste popřála Ašanům do nového roku?
Přání do nového roku? Aby se v Aši rozvíjela pospolitost. Protože mně se strašně líbí, že tady jsou Ašákova vnoučata, že se opravdu hodně dělá pro seniory i v Carvacu, máme tady projekt Krabice od bot, Maminy s rakovinou a další, hodně se dělá pro děti, funguje stacionář. Opravdu hodně se tady pomáhá s lecčíms, město i napohled krásní, jak se udržují záhony a květiny… Sice jsou tady některé negativní stránky, ale například i lidé z městské policie, kteří chodí městem, dokážou leccos.
Foto: Archiv Anny Šochové