Kdo by neznal vyšívané obrazy? Kytice, Hradčany, krajinky, vzácněji náboženské motivy, romantické výjevy nebo gobelínové vzory na kabelkách. Sypou se na nás z pozůstalostí (a tím pádem z nabídky bazarů), ale zároveň dál můžete zakoupit předlohy a vyšít si jakýkoliv obrázek vlastní. Kde se ta mánie vzala? Jak jsem již napověděla, u nás v Evropě se objevily takové výšivky jakožto gobelínové, s různými výjevy. Byla to záležitost panská a dokonce se dá říct, že prastará. Ve Francii jeden gobelín uchovávají až z jedenáctého století! Počítáme ale s tím, že po Evropě se vyšívalo už od začátku našeho letopočtu. Pouze nám z té doby žádné obrázky na látkách nevydržely. Taková Čína je na tom lépe, hedvábí je trvanlivější.
Podobně jako u vyřezávání obrázků ze starých zničených knih (možná jste na některé mé výstavě
viděli rytinu z kroniky Václava Hájka z Libočan ze 16. století) tu byla snaha pořídit si ozdobu na zeď.
Nejen ochranu zdi, jak tomu bývalo u „kuchyněk“, o kterých budu ještě psát, ale jako variaci na
„opravdové“ obrazy, jaké zdobily lepší domácnosti, především salóny. Zkrátka mít doma obraz jako
bohatší měšťané nebo dokonce šlechta. Vyšívají se křížkovým, někdy odvozeným gobelínovým
stehem.
Nejstarší doklad o téhle činnosti mám z přelomu devatenáctého a dvacátého století, nedokončenou
školní práci na taštičkách – kabelkách, ještě na původním rámu. Byla objevena na půdě a vzbudila
pozdvižení. Vytvářela ji totiž prababička dnešní devadesátnice, která potom utíkala od jakékoliv ruční
práce jako zajíc. Myslím, že i ta nedokončenost jinak precizních výtvorů to dokazuje. Tehdejší slečna
zkrátka velmi trpěla klasickými dívčími vyučovacími předměty a jistě by se radši učila cosi jiného. Ale
byla z jižních Čech, neměla po ruce pražské gymnázium ani moravské školy Vesny. Zato v jejím
salónu později zpívala Ema Destinová a dcera se učila opernímu zpěvu. Spojení přímo s Ašskem
najdeme v další generaci. Její vnučka se totiž provdala za textilního odborníka Ludvíka Faterdlu, který
v Aši od r. 1945 křísil textilní průmyslovku, kulturní a společenský život a také obchod textilem jako
národní správce někdejší továrny Geipel a syn. Žila tady i s dětmi zhruba do r. 1951.
Další doklady ke mně připutovaly celkem nedávno. Německý návrh na obrázek zhruba stoletý a
klasická vyšitá kytice, obraz od manželovy babičky z časů první republiky.
Někdo ostře kritizuje tyto výtvory jako kýč, další jako zbytečně utracený čas, ale pokud tyto obrazy
provázely naše dětství, například u babiček, zděděné u maminek a podobně, pokud se pod nimi
někdo další učil ručním pracem, mají svůj půvab a cenu ukrytou právě v onom děděném umění a
vzpomínkách.
Další vlny tvoření proběhly v sedmdesátých a devadesátých letech minulého století. Byly to časy
zvýšeného zájmu o kulturní dědictví a záchranu tohoto umění. Časopisy a knihy o výšivkách byly
stejně populární jako návody na pletení a háčkování (hlavně v časech nedostatečného výběru oděvů
v obchodech). Ke svému překvapení jsem se i dnes několikrát setkala se současně prodávanými vzory
– a přímo na ony typické kytice a pražská panoramata. Není nutné tuto činnost ani výtvory zatracovat
nebo zlehčovat, stále mají své kořeny v rodinných tradicích a historii. Ubývá jich, protože ubývají
možnosti časové a kdo by čas našel ve vyšším věku, ztrácí cit v prstech a oči také nejsou, co bývaly.
Vyšívané obrazy se proto stávají nenápadnými a přehlíženými rodinnými poklady, jejichž zvláštní cena
a význam nám uniká.